EPIZODA - 163

Armando je s Mariem v jejich kanceláři, Army pokračuje ve čtení Bettyina deníčku.

Neodpustím si, že jsem podlehla jeho polibkům a jeho dotykům, když moc dobře vím, jaký odpor v něm vyvolávám. Nechuť, kterou pociťuje, když mě líbá.

Armando praští rukou o stěnu: „To není možné! To není možné, Calderóne!“

Mario se na něj nechápavě podívá se sklenkou whisky v ruce: „Co se děje, tak co se děje?“

Armando: „Ona tu píše, že celou dobu se s ní stýkám jen kvůli společnosti, jenom na tom mi záleží. A že její polibky se mi hnusí, Calderóne!“

Mario na něj vrhne jeden ze svých pohledů a Armando se zdá být stále více rozčílený: „A tohle, to není možné, člověče! To není možné, zatraceně, Calderóne!“

Armando začíná kopat do věcí, které se válejí po zemi. „Musí to hned skončit! Okamžitě to musí skončit! Jinak mě bude nenávidět do konce života.“

Mario se ho snaží uklidnit: „Klídek, klídek, chlape. Prosím tě, no tak, nepřeháněj to. Poslyš, ona, jen si vzpomeň, má svého nápadníka, toho monsieur, ne? Tak na …“

Armando ho přeruší: „A to je ještě vážnější problém, Calderóne! Děvčata z Klubu mi řekla, že mezi nimi je chemie. Mezi tím Francouzem a Betty je chemie. A už proto, co jsem se dočetl, nehodlám dopustit, aby si ji odvedl. Nehodlám to dopustit, Calderóne! Ne! Ne, nehodlám to dopustit.“

Mario zvedá ruce v obranném gestu a napije se whisky: „No promiň, určitě…“

Mezitím si na chodbě Marcela povídá s Patricií.

Marcela: „Ty opravdu nevíš, k čemu došlo v jejich kanceláři?“

Paty: „Vážně ne, Marce. Jediné, co vím, je, že holky z Klubu zavolaly Maria a ti dva jsou tam spolu zavření a dveře mají zamčené na klíč, Marce.“

Patricia zpozoruje přicházet Betty s Michelem a ihned o tom informuje mračící se Marcelu: „Marce, to je ten Francouz, ten Francouz!“ (Paty rychle předstírá, že čte nějaký časopis a ani si nevšimne, že ho má otočený vzhůru nohama.)

Betty se znepokojeně přehrabuje v kabelce.

Michel: „Děje se něco?“

Betty: „Ano, totiž, já nemůžu najít jeden důležitý sešit. Dobrý den!“

Marcela: „Dobrý den.“

Michel: „Dobrý den.“

Marcela: „Zdravím.“

Betty a Michel odjedou výtahem. Paty s Marce se za nimi unešeně dívají.

Paty: „Je úžasnej, že jo, Marce?“

Marcela omámeně přikývne. Ze snění je však rychle vyruší Armando, který vyšel z Mariovi kanceláře a práskl přitom dveřmi. Obě úlekem nadskočily.

Marcela: „Armando, co se to děje ve tvé kanceláři? Řekli mi, že bylo slyšet ránu.“

Armando se netrpělivě otočí: „Ano? Ano, narazil jsem. Narazil jsem na sebe. Hm, hm?“ Rozhazuje rukama a odchází.

Paty se nakloní k Marcele: „Vidíš, Marce? Je vážně moc divnej, Marce. Chová se jako blázen.“

Klub ošklivek je srocený u stolu Berty a Sofíi a řeší otázku nového prezidenta společnosti.

Mariana: „A kdo dostane funkci prezidenta?“

Sofía: „No, není mnoho možností. Paní Marcela…“

Mariana: „To ne!“

Sandra: „Jo, a peroxid blondcka získá automaticky funkci viceprezidentky. Ne, kdepak.“

Sofía: „Dobře, no tak, pan Daniel Valencia…“

Zbytek klubu se opět sborově ohradí.

Sofía: „Tak jiná možnost je pan Roberto.“

To už se zdá ošklivkám jako lepší řešení.

Sofía: „Nebo ta hyena, pan Armando.“

V řadách Klubu opět zavládne nesouhlas. Netuší ale, že Armando stojí za nimi a vyslechl tedy konec jejich rozhovoru.

Armando: „To mluvíte o mně?“

Sofía se vyděšeně postaví: „Ne, ne, ne, doktore. My jsme přece mluvily o úplně jiné hyeně. Abyste tomu rozuměl, my jsme mluvily o jiném tyranovi, jiném doktorovi, pane Armando.“

Armando ji spraží pohledem a odchází směrem ke kanceláři prezidenta.

Sofía: „Bože, proč já?“ A nešťastně lomí rukama.

To už se ale vrací opilý a naštvaný Armando.

Armando: „A kde je Beatriz?“

Klub na něj s hrůzou pohlédne, nakonec se odváží Aura María: „Odešla.“

Armando: „Ale KAM odešla?“

Aura María: „No, odešla a nic nám neřekla. Jenom čau.“

Armando: „Odešla sama? Nebo s tím svým Francouzem?“

Aura María: „S tím Francouzem.“

Armando zavře oči, je na něm vidět, jak moc žárlí. „Kdy odtud odešli?“

Inesita: „No, asi…“

Armando zařve: „Tak kdy odtud odešli?“

Inesita: „Před několika minutami.“

Armando je přelétne pohledem a rozeběhne se směrem k výtahu.

Aura María: „Inesito, proč si mu to říkala? Teď se za nimi rozběhne a bude jim dělat problémy.“

Inesita: „Protože my nemáme vůbec žádné právo upírat panu Armandovi tyhle informace, jasné?“

Klub se nervózně dívá na Armanda, který netrpělivě mačká tlačítko výtahu. Znepokojené jeho chováním jsou ale i Marcela s Patricií.

Marcela: „Co se to s tebou děje, Armando? Prosím tě, uklidni se.“

Přijíždí výtah, ze kterého vystupuje Freddy.

Armando ho chytne za rukáv: „Neviděl jste Betty?“

Freddy je celý nesvůj: „Víte, že ano? Právě jsem dole viděl jednu Kolumbijku s pánem z Francie.“

Armando ho vyhodí z výtahu a sám s ním odjíždí. Freddy si rovná oblek a otočí se na šokovanou Marcelu a Paty.

Freddy: „To jsou věci. (Podívá se na Armandovu visačku prezidenta, kterou nosí pod tou svojí.) Poslední dobou pozoruji nevysvětlitelné chování na Armandovi. Na doktorovi.“

Betty s Michelem právě vycházejí ze společnosti a loučí se s Wilsonem.

Michel: „Ale já tady v Bogotě nemám své auto, zavoláme si taxi.“

Betty: „Ne, já mám auto. Je to tohle modré.“ (A ukáže na slavnou modrou Fabii.)

Michel: „Aha, výborně.“ V jeho hlase ale zazní nejistota.

Betty: „Neříkej mi, že patříš k těm, kteří mají strach z řidiček za volantem.“

Michel: „ Ne, jednoduše se cítím méně bezpečně, když ženy řídí auto.“

Betty mu podá klíčky od auta: „Chceš řídit sám?“

Michel: „Ano, prosím tě.“

Betty ho odmění svým nezapomenutelným úsměvem a Michel jí otevře dveře.

Betty: „Děkuju.“

Michel: „Takhle se cítím mnohem lépe.“

Betty se směje, ale zároveň s obavou pozoruje dveře Ecomody, jako by tušila nějaké problémy. To už ale Michel startuje a Fabia odjíždí.

Zrovna v tom okamžiku vybíhá z budovy společnosti Armando a rozčileně se rozhlíží na všechny strany.

Armando: „Betty! Betty!“

Wilson: „Paní doktorka už odjela.“

Armando: „Kde mám auto?“

Wilson: „Auto? Zaparkoval jste ho do garáže, pane. Nevzpomínáte si?“

Armando, mírně hysterický: „Chcete říct, že jsem zaparkoval auto do garáže?“

Wilson: „Ano, doktore. To není moje vina, že jste si ho zaparkoval do garáže.“

Armando: „Víte, kam spolu jeli?“

Wilson: „Ne, pane. Já nic neviděl ani neslyšel.“

Armando: „No jistě, vy nic nevidíte ani neslyšíte. Wilsone, vy IDIOTE!“

Wilson: „Doktore, já jsem si jenom všimnul, že mu odevzdala klíčky od auta, aby mohl řídit on.“

Armando: „Á, výborně, tak ten Francouz teď bude řídit Bettyino auto. Výborně.“

Wilson: „Ano.“

Armando: „Výborně, výborně. Hluchej, slepej! BLBČE!“ A odchází zpět do Ecomody.

Klub ošklivek zatím pokračuje ve své schůzi.

Inesita: „Děvčata, klidně na mě můžete být rozzlobené, jakkoli chcete. Ale vy si nárokujete rozhodování, které vám vůbec nepřísluší. Co to má být? Chcete rozhodovat za Betty? Aniž byste se jí zeptaly, jestli s tím souhlasí nebo ne? A teď tu zase brečíte, že si ji ten Francouz odveze. Ne, no kdo vám má rozumět?“

To už ale k jejich hloučku míří inspekce v podobě Marcely s Patriciou.

Paty: „Hele Marce, tady jsou! Celý den nedělají nic jiného, než spřádají drby.“

Marcela: „Takže, milé dámy, kdy přestanete s těmi klepy a se schůzemi? Jenom, jenom abych věděla, kdy s vámi podnik bude moci počítat.“

Berta: „Hned, paní Marcelo, hned se pustíme do práce.“

Zbylé ošklivky také zamumlají něco v tomhle smyslu, ale nelze přehlédnout, že jsou smutné a zaražené.

Marcela: „ Co se vám stalo?“

Od výtahu přibíhá rozzuřený Armando: „Auro Marío! Auro Marío!“

Aura María: „Tady jsem, doktore.“

Armando: „Potřebuji, abyste mi okamžitě sehnala Beatriz. Musím s ní nutně mluvit.“

Aura María: „No, ale já, já nevím, kam bych jí asi měla zatelefonovat.“

Armando: „Ne? Copak ona snad nemá mobil, Auro Marío? Ne? Mýlím se, nebo co?“

Aura María: „Ano, ano…“

Armando: „Zavolejte jí na mobil!“

Aura María: „Hned vám ji seženu.“ A odchází ke svému pracovnímu stolu.

Armando se také otočí, ale pak se vrátí, odstrčí Patricii, dá si ruce v bok a rozhlédne se po Klubu ošklivek. „A vám se zase stalo co? Proč jste tak nešťastné?“

Inesita: „Víte, Betty nám před chvílí řekla, že velmi brzy asi odejde z Ecomody.“

Na Armandovi je vidět, jak silně na něj ta zpráva zapůsobila, svraští obočí a vypadá skutečně nešťastně, také jeho tón se jakoby zázrakem změní. „Ano? To že řekla? A za jak, za jak dlouho chce odejít?“

Všechny ošklivky mlčí a klopí zrak.

Armando, opět podrážděným hlasem: „No tak, dívejte se mi do očí a řekněte mi, co se děje.“

Žádná odezva.

Armando: „Co - se - to - tady - děje?“

Berta už to nevydrží: „No to, že ten Francouz sem přijel z Cartageny a nabídl jí výbornou práci.“

Armando, ruce zkřížené na prsou: „Dobře, dobře. Auro Marío!“

Aura María, s telefonem v ruce: „Ano, doktore?“

Armando: „Spojte mě okamžitě s Beatriz a přepojte mi ten hovor do kanceláře. Ale hněte SEBOU!“

Aura María: „Ano, ano, pane,“

Armando odchází, ale ještě se stačí nahnout k Patricii a obdařit ji jedním ze svých vražedných pohledů. Ta se zašklebí odporem: „Fuj, Marce! Ten ale páchne, vypadá to, že se pořádně opil.“

Marcela odchází, Paty se za ní rozeběhne: „Marce, Marce, Marce!“

Marcela se zastaví a Patricia jí nadšeně pošeptá: „Takže Betty odejde z Ecomody?“

Armando se zastaví u vchodu do jeho a Mariovi kanceláře. „Ne, on mi ji neodvede! Neodvede mi ji!“ A vejde do kanceláře. Tam spatří Maria sedícího za stolem a klidně listujícího Bettyiným deníčkem.

Armando: „Co to tady děláš? Co to děláš?“

Mario: „Několik věcí. Uklidil jsem kancelář, protože ty jsi z ní nadělal smetiště a čtu si deník Betty, je moc zajímavý a tys ho nepřečetl až do konce. Myslím, že tahle bitva není ještě prohraná. Tady píše, že je do tebe pořád zamilovaná, ukážu ti to.“

Armando se vrhne po deníku a shodí přitom ze stolu několik věcí na zem. „A tobě snad někdo dovolil PŘEČÍST si to, Calderóne?“ Cloumá přitom s Mariem, až spadne ze židle.

Armando: „Nebuď opovážlivý! Nebuď opovážlivý!“

Mario: „Hele, nestrkej do mě, uklidni se, jo.“

Armando: „Totiž, pochop to. Nebudeš špinit nic posvátného, rozuměl si? A Betty pro mě posvátná je!“

Mario: „Jaká posvátná, prosím tě? Žádná intimita, vždyť mi oba jsme sdíleli s Betty její intimitu, tak jaképak tajnosti? Kdo ví, kdo z nás ji zná líp, ty nebo já?“

To už Armando nevydrží a udeří Maria pěstí do obličeje. Mario se drží za pusu a svým nechápavým tónem se zeptá: „Proč mě biješ?“

Armando, silně vytočený, se na Maria znovu vrhne: „Protože jsi hrozná krysa!“ A táhne Maria za sako.

Mario: „Nech toho. Prosím tě.“

Armando ho chytne za límec a přirazí ke zdi. „Ty mě budeš respektovat! Chci, abys pochopil jedno, jsi člověk, který nerespektuje absolutně nikoho. Ale JI respektovat budeš! Koukej si to zapamatovat, ty zmetku!“ A hodí Maria na dveře.

Mario, rovná si hodinky: „Tak dost! Přestaň do mě strkat!  Už toho nech, nevylévej si na mně svoje neštěstí. Když ty to máš na svědomí, co se dá dělat? Tys to přijal. Tys to přijal a souhlasil jsi. A navíc jsi mi velice popisně vykládal, jak se ti hnusí líbat tu holku, jakou hrůzu v tobě vyvolává, že s ní musíš jít do postele. Proboha, to…“

Rozzuřený Armando mu opět jednu vrazí, Mario se vypotácí na chodbu, kde se na něj Armando znovu vrhne. Sandra s Aurou Maríou je zděšeně pozorují. Armando odhodí Maria na jednu ze židlí, které jsou zde pro hosty.

Armando: „Jestli řekneš ještě slovo, Calderóne, ještě jediné slovo, tak tě ZABIJU!“

Mario, ze rtu mu teče krev: „No tak do toho, namlať mi, jestlipak se budeš cejtit líp, posluž si, tak mi namlať. Ale něco ti řeknu, ty jsi ještě špinavější než já, protože ty jsi to provedl, ty jsi to naplánoval, všechny detaily. A teď se tady hodláš bít v prsa, abys posvětil něco, co už od začátku byla špinavost. Tvoje špinavost.“

Armando si k němu sedne: „ Ale mě alespoň trápí moje svědomí. Já alespoň cítím bolest. Cítím výčitky. Vím, že musím zaplatit za všechny svoje hříchy, Calderóne. Já nemám tvůj cynismus a chladnokrevnost, abych se dál jenom bavil, užíval si na úkor utrpení téhle ženy, kterou jsme ty a já zničili a uvrhli do neštěstí. Možná, že skončím v pekle. Ano, skončím v pekle, ale alespoň požádám o prominutí, což je slovo, které TY ovšem neznáš!“

K vyděšené Sandře a Auře Maríi se připojí i Patricia s Marcelou a také zbytek Klubu.

Armando: „Protože TY, Calderóne, nerozlišuješ mezi posvátností a odpadky!“

Marcela už to nevydrží a zasáhne: „Armando, co se to tady děje?“

Mariovi je celý výstup očividně trapný: „Nic, nic, jenom tu máme ceremonii umívání rukou, ale tady Armando se rozhodl vykonat ji pěstmi. To je všechno.“ Zvedá se ze židle a jde si přivolat výtah. „Dobrá, doufám, že ti to poslouží, abys očistil svou duši a aby ses mohl kát. Zbývá říci vám, že dávám výpověď z Ecomody, že přestávám být společníkem podniku, že dávám výpověď. A všem vám moc děkuji.“

Mario vstoupí do výtahu, ale neodpustí si poznámku k Armandovi: „A Armando, ty si vážně myslíš, že peklo je černá díra, do které se my, hříšníci, dostaneme po smrti? Ne, ne. Peklo je totiž tady.“ Ukáže na přítomné ženy. „Tvoje peklo jsou ony a ty zase jejich peklo. Kéž ti Bůh dá věčnou slávu.“ Armando se vrhne k Mariovi, ale dveře výtahu se zavřou a Mario odjede.

Marcela: „Armando, co je to tu za výstup, proboha?“

Armando: „To je mezi jím a mnou.“

Marcela: „Ano, ale zneužíváte k tomu Ecomodu jako jeviště.“ Otáčí se na ohromený Klub s Patricií. „No a co vy? Proč se nevrátíte k práci?“ Všechny se překotně rozejdou na svá místa.

Armando: „Auro Marío, co bude s mým hovorem?“

Aura María: „Hned, pane Armando. Já to hned zařídím.“

Marcela: „Už se tě nebudu vyptávat, co se tady děje, protože to vím. Tebe rozčiluje ten kamarád Beatriz, ten Francouz. Ale především tě rozčiluje, že ona s ním odejde z Ecomody.“

Armando: „Marcelo, poslyš, já k tobě nechci být hrubý, ale tohle NENÍ tvůj problém.“

Marcela: „Ale ano, je to můj problém, když Beatriz vyhrožuje tím, že odejde z Ecomody.“

Armando: „Víš co? Já má tak malou chuť tě poslouchat.“

Marcela: „Neměj obavy, nebudu tě obtěžovat. Klidně ti dám čas, aby ses vyrovnal s tím, co se ti kvůli ní přihodilo. Aby sis konečně uvědomil, že tohle je prohraná bitva a že ty jsi v pekle, jak říká ten tvůj kamarád. Ale také si uvědomíš, že se z toho dostaneš a až to bude, promluvíme si.“ Odejde do své kanceláře a vystrašená Paty běží za ní, aby náhodou nemusela zůstat s Armandem o samotě.

Armando se zadívá na ošklivky, které začnou předstírat, jak pilně pracují a odchází zpátky do kanceláře. Celý Klub je z něho úplně vyvedený z míry a se strachem se za ním dívají.

Armando vejde do kanceláře: „Slizký Calderón. K čertu s tebou! Kéž bys shnil někde v pekle.“ Obléká si sako a usedá za stůl. „Ale ji, ji Calderóne budeš respektovat, protože ona je pro mě posvátná. Posvátná.“ Otevírá deníček a pouští se do čtení.

Ale hlava se nikdy nemůže postavit srdci, protože srdce je iracionální a to moje v tomhle případě nemá ani hrdost. Dneska v noci bilo jako už hodně dlouho ne. Jediným jeho pohledem, jenom kvůli jeho hlasu jsem se cítila tak slabá. Moje srdce nechce přijmout logiku mého neštěstí. Je to, jako by bylo imunní vůči všemu, co mi pan Armando udělal. Je to zrádce, když se ještě rozbuší, když ho vidím.

Armando zvedne hlavu a okusuje přitom roh deníčku: „Co to má být? Ona ke mně ještě něco cítí. Bože můj.“

Mezitím se Julia s Hermesem chystají na uvítání vzácného hosta. Julia připravuje občerstvení a Hermes se voní kolínskou. To už je ale slyšet zvonek.

Julia: „Á drahý, to budou oni. Narovnej si tu kravatu, ano?“

Hermes: „Co pořád máš? Copak k nám přijede francouzský král nebo co? Pán Français, bla, bla, bla, bla, bla, pche.“

Julia jde otevřít.

Betty: „Prosím, Micheli. Ahoj!“

Hermes: „Ahoj, děvče.“

Betty, celá září: „Představuji vám Michela Duanella. Tohleto jsou mí rodiče.“

Michel, podává si ruku s Juliou: „Moc mě těší, madame.“

Julia, také celá září: „Julia Solanová Pinzónová, buďte vítán.“

Michel: „Mockrát děkuji.“

Hermes: „Hermes Pinzón Galarza, k vašim službám. Kde jste se seznámil s Betty?“

Michel: „V Cartageně.“

Hermes: „Aha.“

Julia: „Prosím tě, zaveď pána dál. Radši, prosím…“

Hermes: „Ano, jistě, prosím.“

Betty: „Ano, jdi dál, Micheli.“

Hermes: „Dáte si skleničku whisky?“

Michel: „Ano, děkuji, rád.“

Hermes: „Julio, obsluž nás.“

Julia: „Je na stole, drahý, je na stole.“

Hermes, sedá si: „S ledem?“

Michel, také si sedá: „Ano, výborně, děkuji.“

Betty zvoní mobil a odchází s ním do vedlejší místnosti. „Haló?“

Volá jí Aura María, za zády má nervózní Sandru: „Co je, Betty? Kde teď vlastně jsi?“

Betty: „U nás doma, pročpak?“

Aura María: „Ale Betty, Betty, pan Armando je jako blázen a požádal mě, abych tě sehnala.“

Betty: „A k čemu?“

Aura María: „No, že prý s tebou chce mluvit. Totiž, představ si, Betty, že se dozvěděl, že jsi odešla s tím Francouzem a vyběhl za vámi jako šílenec, ale potom se vrátil a řekl mi, abych tě sehnala stůj co stůj.“

Betty: „Auro Marío, za nic na světě mu neříkej, kde teď jsem. Nechci u nás doma žádné skandály.“

Aura María: „Ale, ale Betty, Betty, totiž pan Armando už se dozvěděl, že chceš odejít z Ecomody a že odjíždíš s Michelem.“

Betty: „Jak je to možné? Jak je možné, že tohle všechno ví?“

Auar María: „No, víš, snaž se to chápat, Betty. Když my tady vypadáme jako velké slzavé údolí, protože nás opouštíš. Pan Armando přišel a začal se nás vyptávat a zeptal se nás, co se nám stalo a došlo mu to. Inesita mu totiž řekla, že chceš odejít a ta naše hloupá Berta mu celá vyděšená řekla, že chceš odejít, no, že chceš opravdu odejít za prací a za Michelem.“

Betty: „To ne, bože můj. Kdo ví, co se mu teď honí hlavou.“

Aura María: „No, holka, poslyš, to si nedokážeš představit, to ještě není všechno. Představ si, že pan Armando, pan Armando se tady popral s panem Mariem a pan Mario dal výpověď, odešel.“

Betty: „Cože? Pan Armando se snad vážně zbláznil. No a kde je teď?“

Aura María: „No, chová se jako blázen, zavřel se v kanceláři a čeká tam, až se ti konečně dovolám a přepojím mu tvůj hovor.“

Betty, za zády ji pozoruje ustaraná Julia: „Auro Marío, neopovaž se říkat mu, kde jsem. Řekni mu, že jsi mě nesehnala.“

Aura María: „Má milá, v tom případě si vypni mobil, protože říkal, že po mně chce tvé číslo.“

Betty: „Ano, já si ho vypnu. Ještě něco, Auro Marío, udělej mi laskavost, asi jsem u sebe v kanceláři nechala důležitý sešit. Vypadá asi jako školní sešit, je květovaný.“ Julia se zhrozí. „Prosím tě, najdi ho a hlavně ho nikomu neukazuj, ani ty ho nesmíš vidět, ano?“

Aura María: „Ano, ano, Betty.“

Betty: „Dobře, ještě ti zavolám. Čau.“

Hermes řve z obýváku: „Julio!“

Julia: „Co se stalo, Betty?“

Betty: „Maminko, pan Armando je jako blázen. Prosím tě, kdyby náhodou volal, řekni mu, že nemáš ponětí, kde jsem a kdy se vrátím, ano?“

Julia: „Ale proč, děvče?“

Betty: „Protože brzy odjedu pracovat s Michelem do Cartageny.“

Julia: „Co? Ne, jak to myslíš?“

Betty: „Musíme si promluvit, mami.“

Armando pokračuje ve čtení Bettyina deníčku.

Dnes už jsem si tím jistá. Nesnesla bych vidět pana Armanda začínat nový život s jinou ženou. Bylo by to pro mě příliš bolestné a je jasné, že jestli k tomu dojde, budu muset odejít z Ecomody.

Armando zvedá hlavu a mírně se usmívá: „Miluje mě. Ještě mě miluje. Bože můj, musím ji rychle získat zpátky. Auro Marío! Auro Marío!“

Aura María vychází z Bettyiny kanceláře, kde hledala její deník. Sofía s Bertou už jsou celé napnuté a chtějí vědět nejnovější informace.

Sofía: „Auro Marío, tak pojď sem. Povídej, prosím. Mluvila jsi s Betty? Tak kde je teď?“

Aura María, šeptem: „Je u rodičů, ale nechce, aby se za nic na světě, poslouchejte, za nic na světě pan Armando dozvěděl, kde je.“

Berta: „A je tam s tím Francouzem?“

Aura María, radostně přikývne: „Ano.“

Berta, se Sofíou se z toho radují jako malé děti: „Vážně? Slyšíš to?“

Přibíhá Inesita: „Proboha, tak co je? Poslyš, má milá, už si mluvila s naší Betty?“

Aura María: „Ano.“

Berta: „Je u rodičů, šla tam s tím Francouzem a představila jim ho. Mně připadá, že to začíná být vážné.“

Sofía: „Vypadá to tak.“

Armando přichází ze své kanceláře: „Auro Marío! Auro Marío, kde zase jste?“

Aura María je celá vyděšená: „Co teď? No tak. Tady jsem, doktore.“

Armando: „A proč nejste na svém pracovním místě?“

Aura María: „Doktore, jde o to, že jsem potřebovala najít jeden sešit, který Betty nechala u sebe, ale nakonec jsem ho nenašla.“

Armando, začíná řvát: „Takže jste mluvila s Beatriz? A proč jste mi ji nepředala?“

Aura María: „Ale ne, ne, doktore. Já jsem s ní nemluvila. Pochopte, je to jenom úkol, který mi, který mi dala předtím, než odešla.“

Armando: „Tak co bude s tím mým hovorem?“

Aura María sklopí oči, je vidět, jak je nervózní: „Má pořád vypnutý mobil, doktore.“

Armando: „Tak má vypnutý mobil? Má vypnutý mobil. Auro Marío, podívejte se mi do očí.“

Aura María: „Proč, pane doktore?“

Armando: „Chci, abyste se mi dívala do očí. Řekněte pravdu, už jste mluvila s Beatriz?“

Aura María, zakoktá se: „Ne, pane doktore.“

Armando: „Auro Marío, vy nevíte, kde je právě teď Beatriz?“

Všechny ošklivky trpí spolu s Aurou.

Aura María: „Ne, pane.“

Armando: „Taková lež je velký hřích, Auro Marío. Platí se velmi, ale velmi draze.“

Aura María: „No, když to říkáte vy, doktore.“

Armando: „Dobře, dobře. Vidím, že jste šťastné, šťastné kvůli tomu Francouzovi, který se tu prochází po společnosti sem a zase tam, hm? A předpokládám, že ty slzičky, které vám tečou z očí budou nejspíš z dojetí z toho, že si ten Francouz odvede Beatriz.“

Berta: „To ne!“

Armando: „Ne? A mimoto také předpokládám, že se nemůžete dočkat, až si ji odveze do Cartageny. Nádhera.“

Berta se Sofíou se na sebe nechápavě podívají.

Armando: „Sněte, sněte dál.“ Přejede je pohledem a odejde.

Celý klub si uleví, ale zároveň je trochu v šoku.

Berta: „To snad ne, on si vážně myslí, že máme radost z toho, že Betty odjíždí. To mi připadá nespravedlivé.“

Aura María: „No jo, jen ať si myslí, co chce. Nechte ho, jen se kvůli něčemu takovému nerozčiluj, Berto, kdepak.“

Sofía: „No a ještě ke všemu je to zázrak, že nás nezbil.“

Inesita: „Ale proč by nás bil, prosím tě?“

Berta: „Proč? Když zbil svého přítele, tak proč by nezbil pár sekretářek.“

Inesita: „Poslyšte, ujišťuji vás, že ho to alespoň napadlo. Protože, upřímně řečeno, jemu došlo, že mu tady lžete. A v tomhle okamžiku jste se staly jeho největšími nepřítelkyněmi. A po právu.“

Aura María: „To je hrozný.“

Betty sedí u sebe v pokoji na posteli a povídá si s Juliou o svém úmyslu odejít do Cartageny.

Julia: „No, jestli je to tvé rozhodnutí, jestli chceš vážně odjet, jestli chceš změnit svůj život, tak já s tebou souhlasím. Mimoto se ti v Cartageně líbilo a tenhle člověk vypadá seriózně. A je tak hrozně milý, tak atraktivní, že vypadá jako vystřižený z pohlednice.“

Betty, směje se: „Ano, mami, je velmi laskavý a čestný člověk.“

Julia, sedá si k Betty na postel: „Betty, a není to tak, že má ještě i jiné úmysly?“

Betty, zase se směje: „Vypadá to, že ano. Alespoň mi to naznačovala paní Catalina, která se s ním hodně přátelí.“

Julia: „Ach, holčičko, takže tě ztratíme navždycky, děvče. Tvůj otec z toho umře a já taky.“

Betty: „Mami, já přece neříkám, že se za něj chci provdat nebo že už jsem ji přijala.“

Julia: „Vlastně ano, je to tak, když už jsi souhlasila, že s ním odjedeš, tak tím si přijala i jeho. Ach, děvče, v každém případě, když je tenhle pán tak krásný a tak galantní a takový dobrý člověk, tak si to zasloužíš, děvče. A zasloužíš si, aby sis vymazala toho ničemu ze srdce. Je to jako přejít z pekla rovnou do nebe.“ Obě se umívají. „My s otcem jsme čekali, že se něco takového jednou stane, miláčku, ale nemyslela jsem, že to bude tak brzo. Ale vždyť my nemluvíme francouzsky…“

Betty: „Ne, maminko, vždyť ty už si mě za něj provdala a o to tady teď nejde. A mimoto, jestli odjedu, tak jedině s vámi.“

Julia, překvapeně, ale šťastně: „A jak to myslíš?“

Betty: „Michel mi řekl, že chce najít velký byt pro všechny tři, protože ví, že bez vás nikam nepojedu.“

Julia, obejme dceru: „Ach, Betty, holčičko. Je to od tebe vážně hezké, ale vždyť bychom vás tam mohli vyrušovat, obtěžovat vás tam, děvče.“

Betty: „Já přece nebudu žít s Michelem.“

Julia: „No, ano, ale v každém případě zbývá přesvědčit tvého otce, protože on je ke všemu tady připoutaný a přitom jak je Hermes konzervativní.“

Betty: „Maminko, až odejdu z Ecomody, tak on i Nicolás odejdou také. Je logické, že tam dál nezůstanou, takže tatínek zůstane znovu nezaměstnaný.“

Julia: „Ano“

Betty: „A s tou jeho konzervativností -  uvidíme, jak mu sedne Michel.“

Hermes se jako pán domu ujal chudáka Michela. Sedí spolu na pohovce a Hermes mu dává do whisky kostky ledu.

Hermes: „Ještě jednu?“

Michel: „Ano, prosím. Děkuji.“

Hermes: „Pro mě zatím jenom jednu.“

Hermes usedá vedle Michela: „Řekněte mi, pane Micheli, už dlouho žijete v Cartageně?“

Michel: „Ano, několik let. A nebudu se odtamtud stěhovat, dokud neumřu.“

Hermes: „Říkali mi, že Cartagena je město přeplněné večírky, plné pokušení, plné skrytého ďábla.“

Michel: „Je to město veselé, je to město tropické, ale také se tam hodně pracuje, víte?“

Hermes: „Připadá mi, že když Betty byla v Cartageně, chodili jste flámovat každý den a noc jako pobudové. Víte, co to znamená?“

Michel, mírně pobaveně: „Ano, ano, ano, myslím, že ano, ano, ano.“

Hermes: „A to je pravda?“

Michel: „Ne, ne, ne, ne, ne, vůbec ne, ne, ne. Ona tam byla pracovně a pracovala velmi tvrdě. Já jsem byl svědkem. Ona je velmi vážná, je velmi disciplinovaná a nerada chodí na večírky. Ne, vždyť, vždyť víte, že je to skvělá žena.“

Hermes: „Ano, ano, to je tedy pravda.“ Přiťukne si s Michelem. „Má dcera je děvče pro rodinu. Nedovolím jí, aby chodila, kam se jí zamane, kdepak. Stálo mě to totiž celé mění, vychovat ji způsobem, kterým jsem ji vychoval, ale jsem spokojený. Stálo mě to, jak se u nás říká, oko z vlastní tváře. Jak se řekne francouzsky oko z vlastní tváře?“

Michel: „L’oeil de la tete.“

Hermes nadšeně: „L’oeil de la tete. Julio, už vím l’oeil de la tete!“ Směje se. „Výborně. A děkuji?“

Michel: „Merci.“

Hermes: „Takže merci.“

Hermes vstává z pohovky a vede Michela ke stěně, kde má vystaveny Bettyiny diplomy, přitom začne zpívat Marseillaisu. „Podívejte, Micheli. Allons enfants de la Patrie – znám tuhle písničku.“

Michel: „Ano.“

Hermes: „Myslím, že vy ji znáte taky. Podívejte, tady nám visí na zdi veškeré úspěchy, kterých naše dcera dosáhla za tolik, tolik roků úsilí, práce a v tolika studiích, kurzech, seminářích, certifikacích, postgraduálech a tak dále a tak dále.“ Povzdechne si. „Prostě mě to stálo…“

Michel: „L’oeil de la tete, l’oeil de la tete.“

Hermes: „L’oeil de la tete.“ Přesune se k další stěně. „Tady máme, prosím, dceřinu školní fotografii. Ale musím vás varovat, určitě ji nepoznáte.“ Směje se.

Michel ale neomylně ukáže prstem na Betty: „Poznávám ji. Já jsem ji poznal takhle v Cartageně a znám také navíc velice dobře Betty profesionálku. Pane Pinzóne, mám jednu otázku, byl jste někdy v Cartageně?“

Hermes průhledně: „No, mnohokrát, mnohokrát jsem měl v úmyslu tam jet, ale nepříjemnosti, problémy, které se vyskytly na poslední chvíli. Pracovní problémy a především to čekání na odstupné ze společnosti, kde jsem předtím pracoval. Protože v téhle zemi, zřejmě to nechápete, Micheli, máme problémy s těmi penzijními fondy a podobně. Doufám, že ve vaší zemi to tak není nebo -“

Michel: „Ne, je to stejné.“

Hermes: „Á, je to stejné, hm.“

Michel: „Pane Pinzóne, byl bych velice rád, kdybyste vy a vaše manželka přijeli do Cartageny. Potěšilo by mě pohostit vás ve svém domě, ukázat vám tu, tu, tu svoji síť restaurací, kterou tam vlastním a dělat vám tam průvodce, protože já to město dobře znám. Je to nádhera a jsem si jistý, že by se vám tam moc líbilo.“

Hermes: „Ano. Ale, dovolte mi vám říct, že vám opravdu merci, ale to by nás asi stálo l’oeil de la tete.“

Michel: „Já se o všechno postarám.“

Hermes, přiťukne si s Michelem: „Ó, ó la la!“ A zasměje se jako správný Pinzón.

 To Patriciu trápí závažnější problémy. Právě si povídá s Marcelou v její kanceláři.

Paty: „Marce, a když Betty odejde, tak kdo dostane funkci prezidenta?“

Marcela: „To se bude muset rozhodnout. Ale ona nemůže odejít, alespoň dokud…“

Paty: „Marce, neříkám to, že jsme kamarádky, to opravdu ne, ale mně připadá, že nejvhodnějším kandidátem na získání funkce prezidenta jsi ty, Marce.“

Marcela na ni vrhne pohled jakoby byla nesvéprávná.

Paty: „Tak poslyš, kdo jiný taky. Roberto? Roberto o tomhle nechce ani slyšet, Marce. Daniel Valencia? Promiň mi to, já vím, že je to tvůj bratr a všechno to ostatní, ale to jediné, co jeho zajímá, je vylikvidovat Ecomodu a poslat všechny zaměstnance domů. Takže, kdo teda zbývá? Zbýváš ty. Vždyť ty jsi tady nejinteligentnější, ty znáš dokonale Ecomodu, vyznáš se dokonale v řízení naší společnosti a taky máš mě jako věrnou spolupracovnici.“

Marcelin pohled plně vyjadřuje, co si o jejím nápadu myslí, Patricia to ale nevzdává.

Paty: „Ok, Marce, jestli nechceš mluvit o funkci viceprezidentky pro mě, ok. Ale já mám schopnosti, abych se jí ujala, Marce. Připomínám ti, že já mám šest semestrů financí na San Marinu.“

Marcela: „Ty -“

Paty: „Ok, ok, ok. Ale taky bych mohla být prostě stínovou viceprezidentkou, Marce, jestli mi rozumíš. Takže, jakmile Betty odsud odejde, musíme vyhodit těch dalších šest viceprezidentek, které zbývají, Marce, které nám tu chce nechat, protože ty tady nezůstanou, ty odsud odejdou.“ Svůj monolog doprovází Paty výstižnými gesty.

Marcela: „Už jsi skončila?“

Paty: „Ano, ale mám ještě další návrhy, mám spoustu plánů, ale ok, jestli chceš mluvit ty, tak ti předávám slovo.“

Marcela, sedá si za stůl naproti Patricii: „Ach, děkuju. Máš vážně pravdu, když říkáš, že ani Roberto ani Daniel nemůžou zastat funkci prezidenta, ale já už kandidáta mám – Armanda.“

Paty, očividně v šoku: „Co? Marce, tobě z toho snad přeskočilo.“

Marcela: „Armando už si uvědomil, že definitivně ztratil Beatriz, že ona mu nikdy neodpustí ani se k němu nevrátí, je to jen otázka času. A až ona odejde s tím Francouzem, na kterého ještě navíc příšerně žárlí, tak já ho budu podporovat, aby znovu získal funkci prezidenta.“

Paty: „Cože? Ty myslíš, že ho takhle získáš zpátky?“

Marcela: „Ano. On si musí uvědomit, že když jde do tuhého, tak jediný člověk, který ho podporuje a miluje, jsem já.“

Patricia na ni zůstane zírat s otevřenou pusou.

Klub ošklivek opět schůzuje na chodbě Ecomody, seznamuje Marianu s posledními novinkami.

Mariana plačtivě: „Takže pan Armando nás teď všechny nenávidí, děvčata?“

Berta: „Obvinil nás, že stojíme na straně toho Francouze a že nám jde jedině o to, aby s ním ona zůstala, představ si.“

Inesita: „Copak vy už to zase nechcete?“

Berta: „Cože?“

Sandra, slzy na krajíčku: „Nebuď taková, Inesito. Vždyť ty přece víš, že jsme na umření z toho, že nám Betty odjíždí.“

Sofía: „A kromě toho mně nepřipadá správné, že si pan Armando myslí, že my jsme jeho nepřátelé. Já vím, že on je fakt tyran, že je to velký řvoun, ale mám ho moc ráda. On se k nám vždycky choval opravdu velkoryse, že jo?“

Mariana: „Ano a mimoto jen si vzpomeňte, kolikrát za nás orodoval, aby nás odsud nevyhodili rovnou na ulici.“

Inesita: „Ano, ano.“

Berta: „Já ho mám taky moc ráda. A víte co? Pro mě by bylo ideální, kdyby se k sobě vrátili jako ve všech telenovelách.“ Sofía se zasměje.

Aura María: „No jo, děvčata, to by bylo ideální. Ale copak nevíte, že on se k Betty zachoval jako mizera, ale převlečený za kavalíra?“

Klub smutně pokývá hlavami, ale to už přibíhá Armando.

Armando: „Auro Marío, co bude s tím telefonem?“

Všechny ošklivky se vylekají a překotně začnou „pracovat“. Aura María zvedá sluchátko.

Aura María: „Doktore, ona má pořád vypnutý mobil.“

Armando, mává mobilem: „Ano, už jsem si všimnul. Volala jste k ní domů?“

Aura María: „Tam o ní nic nevědí, doktore.“

Sandra: „Ne, nic o ní nevědí.“

Mariana: „Nic o ní nevědí.“

Armando si posunkem zavolá Auru Maríu k sobě, ta jde s hrůzou v očích. Když je skoro u něj, Armando se těsně nad ni nakloní a spustí.

Armando: „Víte, Auro Marío Fuentesová, jen doufám, že ani vy ani žádná jiná z vás mi tu nevykládáte výmysly. Nenuťte mě zavolat Beatriz domů. Rád bych vás na něco upozornil - jestli od vás do půl hodiny nedostanu žádnou zprávu o Beatriz Pinzón Solanové, tak zřejmě budu mít nepříjemnou povinnost jet k ní domů -“ Klub se hromadně zhrozí. „- sednout si tam a čekat, dokud nepřijde nebo dokud se nestane to, co se stát musí. Je to jasné?“

Aura María, v šoku přikyvuje: „Ano, pane.“

Armando: „Dobře.“

Armando chytne Auru Maríu, která je paralizovaná hrůzou, za ramena, otočí ji, nasměruje směrem k ošklivkám a nechá ji odkráčet jakoby byla loutka.

Armando: „Sofío.“

Sofía, strachy přiškrceným hlasem: „Ano?“

Armando: „Já nejsem hyena.“ A odkráčí zpět do kanceláře.

Sofía: „Proč? Proč já? Proč já?“

Zezadu se ozve bouchnutí dveřmi a všechny ošklivky nadskočí.

Sofía se křižuje: „Ach, Matko boží na nebesích. Tenhle člověk se vážně zbláznil, tady se stane nějaké neštěstí.“

Inesita: „Ne, drahoušku, ne drahoušku, on není blázen.“

Sofía: „Že ne?“

Inesita: „Jenom se trápí. On ví, že ona je teď s ním, že mu odjede. Ale ne, jistě, na tomhle vám přece nezáleží.“

Sandra: „Ne, to není pravda, nám záleží na tom, jak mu je.“

Inesita: „Ano? A když si teď budete dělat výčitky, čeho dosáhnete?“

Aura María: „Ale Inesito, pochop nás, pochop nás pro lásku boží. My přece nemůžeme nic dělat, my mu přece -“

Sofía: „Neřvi tolik.“

Aura María: „- nemůžeme říct, kde Betty najde. Já jsem to Betty slíbila a nechci ji zklamat. A vy taky ne.“

Klub souhlasí, jenom Inesita odchází.

Berta: „Co uděláme, holky? Co uděláme?“

Mariana: „Viděli jste, jak se tváří?“

Ošklivky se domlouvají, že by měly něco udělat, ale nechtějí zklamat Betty. Inesita zatím potají proklouzne do kanceláře prezidenta a odtud přes zasedací místnost do kanceláře Maria a Armanda.

Armando se zatím marně snaží dovolat Betty na mobil, nakonec to vzdává.

Armando: „Jak myslíš, Beatriz. Výborně. Tak takhle to chceš? Já pojedu k tobě domů.“

Vytahuje ze šuplíku černý pytel na odpadky, ve kterém jsou schovaná přáníčka pro Betty a sedá si s ním ke stolu.„A tam ti dokážu, že jsem psal samou pravdu.“

Vysype přáníčka na stůl a začne je třídit na dvě hromádky. „Takže, Beatriz, já jsem ti nelhal. Tahle byla čí? Calderóna. Calderóna. Ta je moje. Moje. Moje. Calderóna. Calderóna. Moje. Tahleta je taky moje.“

Mezitím Inesita vejde tiše do kanceláře: „Jak je vám, pane Armando?“

Armando, pokračuje ve třídění: „Pochopitelně mi není dobře, Inesito.“

Inesita: „Uklidněte se, pane Armando, ano? Uklidněte se, protože jinak se tady stane nějaké neštěstí.“

Armando: „No jo, ale co s tím naděláme, Inesito? Já potřebuju naléhavě mluvit s Beatriz, ale vy mi zatajujete, kde ji najdu. Tak dobře, já pojedu k ní domů a budu tam čekat, dokud se neobjeví.“

Inesita, sedá si naproti Armandovi: „Nebudete na ni čekat dlouho, pane Armando. Ona je teď doma. A říkám vám to proto, že ji tam tak jako tak nakonec najdete. Chtěla bych, abyste mi něco slíbil, že neuděláte nějakou hloupost.“

Armando se k ní nakloní: „Ona, ona je tam s ním?“

Inesita: „Ano.“

Armando začne mlátit pěstí do stolu.

Inesita: „Právě ho představuje své rodině.“

Armando: „Zatraceně! Zatraceně!“

Inesita: „Prosím vás, uklidněte se. Pro lásku boží, pane Armando, uklidněte se. Jestli nechcete v životě špatně dopadnout, tak teď nastal okamžik, kdy musíte uchopit otěže a zařídit si život co nejlíp. Vy máte vůči němu jen samé nevýhody. Poslyšte, stačí sebemenší chybička a bude to vaše prohra.“

Armando: „Ale co mi tím naznačujete, Inesito? Když řeknu, že jedu domů k Beatriz, tak mi všichni kolem říkají, abych jednal s klidem, abych nedělal hlouposti, takže to abych ji rovnou přenechal tomu chlápkovi, ne?“

Inesita: „Já jsem nikdy nesouhlasila s tím, aby se vám něco zatajovalo. Proto jsem vám jako první prozradila, že chce odtud odejít. Proto jsem tady, pane Armando, ale nemůžete z toho vinit děvčata.“ Armando si stoupne a Inesita s ním. „Betty je zapřísahala, aby vám neříkaly nic o tom, kde teď je. Ony věří, že on je pro Betty to nejlepší a že by měla odjet.“

Armando položí Inesitě ruce na ramena: „Ale to jsou na omylu, Inesito, jsou na omylu. On pro ni není to nejlepší a já vím, proč vám to říkám. Já ji nehodlám ztratit, já ji znovu přivedu.“

Inesita: „Ony také nechtějí, aby odjela. Žádná z nás to nechce, pane Armando. Jenomže já mám takovou předtuchu a takovou iluzi, že tohle vaše rozčilení, vaše obavy, vaše utrpení sahají mnohem dále za tuhle společnost. Běžte za ní, doktore, běžte za ní. Ano, ale nesmíte jí prozradit, že jste se mnou mluvil a už vůbec ne, že za ní jedete.“

Armando se rychle upravuje a obléká si sako, políbí Inesitu na tvář: „Jistě, Inesito, buďte klidná, nedělejte si starosti. A mockrát děkuji, ano?“

Inesita: „Jenom doufám, že jsem se nezmýlila ve své předtuše, kterou o vás mám.“

Armando: „Kdepak, Inesito. Za těch třicet let, které jste strávila v podniku jste měla spoustu předtuch, ale tahle je asi ta nejlepší. Já vás určitě nezklamu, já znovu Betty přivedu do společnosti.“

Armando odchází i s pytlem přáníček a dárků.

Na chodbě klub pokračuje ve své schůzi.

Mariana: „Budeme to muset nějak vyřešit, děvčata, takhle to dál nejde.“

Armando u výtahu, s černým pytlem v náručí: „Hej, vy tam! Nemyslete si, že já dopustím, aby Betty odešla z Ecomody. A nedoufejte, že si ji ten Francouz odvede. Abyste tomu rozuměly, Betty z téhle společnosti nikdo neodvede, takže klidně zapomeňte na ten svůj sen, že zůstane s tím Francouzem v idylce v Cartageně.“

Armando vchází do výtahu, z Marceliny kanceláře přichází namyšleně Patricia. Klub se rozhodne s pláčem zasáhnout.

Berta: „Pane Armando! My přece taky nechceme, aby Betty odjela do Cartageny.“

Sandra: „Ne, pane Armando. My bychom to přece nesnesly, my ji chceme mít tady.“

Sofía: „Víte co, pane Armando? My přeci nejsme vaši nepřátelé. Ne, pane, jde jenom o to, že my máme Betty moc rády a tak pro ni chceme to nejlepší, víte, ale taky ji chceme mít tady.“

Mariana: „Ano, pane Armando, představte si, že my se chováme hrozně sobecky, ale chceme, aby Betty zůstala tady.“

Aura María: „Pane Armando, pane Armando, jenom kdybyste se k ní choval trochu jinak. Kdyby tady měla něco lepšího, lépe řečeno, kdyby měla alespoň motivaci tady zůstat.“

Ošklivky pláčí jedna druhé na ramenou, Armando vše vyslechl s chápavým výrazem a Patricia celý výstup pozorovala s otevřenou pusou.

Armando: „Nehodlám připustit, aby si ji někdo odvedl. To vám slibuju. Až bude zase mezi námi, tak bude moc šťastná. O to se postarám.“