EPIZODA - 124

Armando stojí se zoufalým výrazem ve dveřích kanceláře Betty.

Armando: „Kde je ta Betty? Potřebuju ji tady. Potřebuju Beatriz. Kam se k čertu schovala? Kde jen je?“

Mario (sedí na sedačce): „Nevím. To nevím. Ale nemáme jinou možnost než zavolat k Betty. Promluv si s rodinou a vysvětli jim situaci.“

Armando: „Ne, ne, ne Calderóne. Hele já … já si myslím, že tihle lidé, teda s výjimkou toho hlupáka Nicolase“ (sedá si k sobě za stůl) „Neví nic o tom, co se tady stalo. Neví vůbec nic o těch dvou firmách.“ (Znovu vstává) „Já… já vážně nemám odvahu zavolat k nim domů a mluvit s tatínkem Betty a vyprávět mu, co se s ní stalo. Ne toho nejsem schopen.“

Mario: „Tak to si budeš muset vybrat. Buď se postavíš tatínkovi Betty … nebo čelit svému otci.“

Armando se na Maria zděšeně podívá.

Betty stojí opřená o zábradlí lodi a dívá se na moře. Na lodi probíhá fotografování loňské královny krásy Columbie. Po skončení se loď vrací do přístavu. Před přistáním si k Betty přisedá královna krásy a povídá si s ní o tom, že kdysi nebyla tak hezká, ale že na sobě musela hodně pracovat.Betty se jí ptá, kdy ji to napadlo a co se sebou udělala. Královna jí odpověděla, že se našli lidé, kteří jí ve všem poradili. Ale, že nejdůležitější je rozhodnutí změnit se.

Hermes sedí doma s novinami doma, Julia právě zametá podlahu.

Hermes: „Kolikrát jsem ti říkal Julio, že je to moc těžké, ale tobě je to jedno. Musím si založit vlastní firmu, protože tady pro mě není žádná práce. A už nevycházíme s penězi. Kdyby tady byl alespoň ten hlupák Nicolas, třeba by ho něco napadlo.“

Julia: „Nech ho na pokoji, třeba si hledá práci.“

Hermes: „Jak mohlo naši holku napadnout vypařit se. Dělá teď podezřelou práci pro nějakou paní. Vždyť ani nevíme kolik jí platí. Nebo ti řekla kolik od ní dostává? Víš něco? Ty nevíš nic!“

Julia: „Netrap se tím. Třeba podá výpověď a objeví se tu když to nebudeš čekat.“

Hermes: „Cože? Pocem Julio, pocem, neschovávej se. Cos to řekla? Cos tím chtěla říct? No?“

Julia: „Že se tam Betty nudí. Třeba dá výpověď.“

Hermes: „Tak jí zavolej, zavolej jí ať okamžitě přijede. Nikdo nemůže nikoho nutit, aby dělal to, co nechce. A to ani nevíme co ji tam nutí dělat.“

Julia. „Hermesi, to co jsem ti řekla je důvěrné. Betty nechtěla, abys to věděl.“

Hermes: „Ne? A proč?“

Julia: „Já nevím. Ty ji pořád otravuješ.“

Hermes (Vstává): „Ahá. Tak už Betty dokonce otravuju. A jaká další tajemství mezi sebou máte Julio? Co přede mnou Betty ještě tají? Tak povídej!“

Zvoní telefon.

Hermes: „Je mi jasné, že to budeš chtít zvednout. To bude naše Betty.“

Julia: „Prosím tě, neznechuť ji Hermesi.“

Hermes: „Ke všemu lidi znechucuju. Najednou jsem to já, kdo ji otravuje!………Haló!“

Volá Armando z kanceláře, překrývá telefon rukou a šeptem říká Mariovi

Armando: „Zvedl to tatínek Betty. Pomoz mi. Zeptej se ho kde je. Schválně co ti řekne.“

Mario: „Né, já ne“

Armando: „Calderóne, rychle, mluv.“

Mario. „Né, né.“

Armando: „Calderóne“. (zakřičí) „Calderóne! Mluv!“

Armando mu předává sluchátko

Hermes: „Haló! Kdo je tam?“

Mario. „Haló, dobré odpoledne, mohu mluvit s Betty prosím?“

Hermes: „Není tady. S kým mluvím?“

Mario: „S kamarádem. Mohl byste mi říct v kolik se vrátí prosím?“

Hermes: „A s jakým?“

Mario: „Eee …“

Armando mu posunky napovídá: „…s s s Diegem, s Diegem.“

Hermes: „S jakým?“

Mario: „Diego…….“

Armando opět napovídá „….Vivanco. Nemůžete mi říct v kolik ji můžu sehnat, prosím vás?“

Hermes: „Dovolte, abych vám sdělil, že holčička není ve městě, odjela z Bogoty.“

Mario: „Aha. Cestuje……A kde je? Kdy se vrátí?“

Hermes: „Podívejte pane, to je důvěrná informace a rozhodně vám ji nemůžu poskytnout. Proč to potřebujete?“

Mario: „No, protože s ní potřebuju mluvit.“

Armando (říká potichu Mariovi): „Řekni mu, aby ti dal její maminku a já si s ní promluvím.“

Mario: „Promiňte, mohl byste mi dát k telefonu maminku Betty, prosím vás.“

Hermes: „Julii Solanovou? A jako proč?“

Mario: „Eh, eh, potřebuju si s ní promluvit.“

Hermes: „Ano, ano, ano, ale proč?“

Julia (vytrhne Hermesovi sluchátko): „No tak Hermesi, ty se naotravuješ……….Haló.“

Mario. „Haló……Moment prosím, moment.Maminka Betty.“ dává Armandovi sluchátko. „Ten byl ale otravný.“

Armando (plácá Maria po zádech): „No ták……..Haló, paní Julio, jak se máte? Tady je Armando Mendoza. Ale prosím vás neříkejte vašemu muži, že jsem to já. Jenom si chci promluvit s Betty.Je to vážné.“

Julia: „No, jak už vám řekl můj manžel, ona je mimo město a nevíme, kdy se vrátí.“

Armando: „Ano paní Julio, to jste mi řekla, to jste mi řekla, já tomu rozumím. Podívejte, já nechci mluvit s vaším mužem, aby se to ještě nezhoršilo, ale problém je v tom, že se Betty musí vrátit… sem do Bogoty. Je tady pár věcí, které musíme vyřídit a má schůzku s právníky firmy.“

Julia: „Jak to?“

Armando: „No, jak povídám. Zanechala tady nedořešené věci ano a..a zítra musí přijít do Ecomody, v deset ráno má nutnou schůzku s právníky. Vyřiďte jí to.“

Julia. „A je to vážné?“

Armando: „Ano pani Julio, moc vážné. Opravdu je to nutné. Prosím vás, řekněte mi kde je Beatriz. Dejte mi telefon a já jí zavolám a řeknu jí co se tady děje…“

Julia: „Dobře, tak až mi zavolá, tak jí to vyřídím, všechno co jste mi řekl.“

Armando (obrací oči v sloup): „Dobře paní Julio, dobře, jak chcete. Řekněte jí prosím vás, aby mi zavolala co nejdříve. Je to nutné a že budu čekat.“

Julia: „Ano pane, důvěřujte mi.“

Armando a Julia pokládají telefon.

Mario. „Tak co se stalo?“

Armando. „Nic, nic, že až jí zavolá, tak jí řekne,“ sedá si ke stolu  „aby mi zavolala.“

Mario: „O to samé jsi ji požádal včera a slíbila ti to samé.“

Armando (křičí): „A co mám dělat? Řekl jsem jí, že po ní jdou právníci, varoval ji,  řekl jsem jí… že je to velmi vážné! Tak co jí mám říct? Co ještě můžu dělat Calderóne?! Co mám dělat?!“

Mario: „Ano, promiň, zapomněl jsem, že jsi poslední dobou hysterický. Dej mi vědět až to přejde, ano.“

Mario odchází a Armando zůstává bezradně sedět sám v kanceláři.

Hermes: „Kdo byl ten chlap? Tak kdo to byl? Julio, ty a Betty máte společné přátele. Ďábel číhá všude nezapomeň, číhá všude.“

Julia: „Hermesi, byl to jeden kolega z práce naší holčičky a chtěl s ní mluvit?“

Hermes. „No a proč to neřekl mě?“

Julia: „Já nevím drahý, protože máš u nich v práci pověst zuřivce.“

Hermes: „Já, to by chybělo, pověst zuřivce. To teda dovol, promluvím si s tvým kamarádíčkem a pořádně ho zmáčknu, jestli mi to řekne do očí. Vytoč to, vytoč to…“ bere sluchátko do ruky.

Julia (vytrhne mu sluchátko): „Přestaň otravovat Hermesi a jdi si na chviličku lehnout. Třeba tě ta špatná nálada přejde.“

Hermes: „Aha. Tak teď zjišťuju, že ty si taky myslíš, že jsem zuřivec. No teda to mi scházelo.“

Julia: „Ne, já si nic takového nemyslím. Kdybych si to myslela, tak mě zabiješ.“

Hermes: „Julio,.. půjdu si lehnout.“

Večer se v Cartageně koná karnevalový průvod. Betty s Katalinou vychází z hotelu a Katalina jí říká, že přijede slavná brazilská herečka. Když konečně přijíždí obě se s ní vítají, Betty jí prosí o podpis pro svoji maminku. Doprovázejí pak herečku do hotelu. Ona jim na oplátku vychvaluje Columbii a říká, že je to krásná země. Katalina upozorňuje Betty, že večer musí jít společně na akci s adeptkami na titul Miss. Betty odchází k sobě na pokoj a právě zvoní telefon.

Betty: „Haló.“

Julia: „Betty, drahoušku co se děje? Neříkala jsi, že se vrátíš do Bogoty?“

Betty: „Ne mami. Nemůžu tady teď paní Katalinu nechat na holičkách. Navíc se tady dost věcí zlepšilo. Neboj se.“

Julia: „Betty, zase ti volal pan doktor Mendoza.“

Betty: „Ano? Co říkal tentokrát?“

Julia. „No říkal, že tě naléhavě bude potřebovat v Ecomodě, protože tam má schůzku s firemními právníky. Co se to děje Betty?“

Betty: „Ale nic mami. Je to jenom výmluva, abych mu zavolala. Všechno nutné jsem přece v Ecomodě zařídila než jsem odjela sem.“

Julia: „Ale zdálo se mi, že je to vážné.“

Betty: „Ne, ale já tady nemůžu paní Katalinu nechat. Slíbila jsem jí to. Ale když je to tak vážné ať si promluví s Nicolasem. Ať se s ním domluví. On ví úplně o všem mami.“

Julia: „Určitě Betty?“

Betty: „Ano, ano mami, neboj se. Mami, teď už musím běžet, protože paní Katalina na mě čeká…… Ano, ano zavolám ti zítra. Určitě. Ahoj mami, pozdravuj tatínka………..Dobře.“

K Betty domů právě přichází Nicolas. Nicolas vidí Julii s telefonem v ruce.

Nicolas: „Paní Julio, to je pro mě?“ Julie zakroutí hlavou. „No dobře, tak co bude dneska k jídlu. Mám takový hlad. Víte co bych rád k tomu masu… dvě vejce.“ Vidí ustaranou tvář Julie. „Proč se takhle tváříte paní Julie? Vždyť já si ty obědy a večeře píšu. Platím vám. Navíc jsem velmi rozumný a co se týče úroků dělám tomuhle domu obrovskou reklamu.“

Julia: „Nicolasi, pan doktor Mendoza volal Betty, že ji zítra ráno bude velmi nutně potřebovat v Ecomodě.“

Nicolas: „Ale Betty už podala výpověď. Kdy přijede z Cartageny?“

Julia: „Ne, nedala výpověď. Zůstane v Cartageně. Mám ti vyřídit, že máš jít zítra do Ecomody a zjistit co se děje.“

Nicolas: „J…,já? Do Ecomody? Alé…“

Julia: „Ano ty. Proč?“

Nicolas se jen šklebí.

V Ecomodě se za stolem líčí Patricia. Přichází k ní Marcela.

Patricia: „Marce, Marce, ty už jdeš? Neodvezeš mě domů?“

Marcela (jde až k Patricii): „Kde je Armando?“

Patricia: „No on je v ředitelství Marce, ale vlastně nevím co tam dělá, když už není prezidentem. Chceš s ním promluvit?“ (šeptá) „Řekneš mu, že mu to odpustíš, aby si tě vzal, ano?“

Marcela: „Ne, nic takového. Zeptám se ho jestli sem zítra přijde ta odporná hlupačka, abych se mohla připravit.“

Patricia: „Jaká hlupačka, Marce? Ta obluda, obluda sem přijde?“

Marcela: „Jasně. Je sem pozvaná na zítra ráno.“

Patricia. „Marce, jestli se tady ta ženská zítra ráno objeví, tak nebudeš sama, kdo bude připraven. Já také. Zatracená mrcha.“

Marcela si myslí, že Patricia nadává jí.

Patricia. „Ty ne Marce, ty ne, ale ONA.“

Betty přichází k Katalině na pokoj.

Betty: „Už jsem připravená paní Katalino…Vypadám hrozně, že ano. Hehehe“

Katalina: „No tak to není, ale … bude to koktejl pod otevřeným nebem a v tomhle  dlouhém rukávu se upečete Betty.“

Betty: „A-no… tak to tím pádem nebudu moct jít paní Katalino, protože to jsou jediné večerní šaty, které jsem si sebou přivezla.“

Katalina: „Jedny bych vám půjčila.“

Betty: „Ne, ne, ne, ne to nejde.“

Katalina: „A proč ne?“

Betty: „To by mi bylo trapné. A navíc máme obě dvě úplně jiné styly.“

Katalina: „Proč dneska večer nezkusíte jiný styl? Budu k vám upřímná Betty. Včera jste se necítila ve své kůži, cítila jste, že to není váš svět. Ale vy sama chcete mít svůj vlastní svět a od ostatních se tak vzdalujete. Třeba vám ty šaty dovolí cítit se trochu jinak. Podívejte, tyhle jsou perfektní do Bogoty, ale Betty tady jsme na pobřeží. Pláž, vánek, moře, jsme trošku víc odhalené. Zkuste to Betty, udělá vám to dobře. No tak honem, honem, uvidíte. Co kdybych vám víc vyčesala vlasy.“ Betty se brání. „Jenom trošičku. Maličko je vyčešeme kvůli horku. Nó. Hm.“

V Ecomodě Marcela vchází k Armandovi do kanceláře.

Marcela: „Ahoj. Nemusíš se tvářit jako když máš před smrtí. Nepřišla jsem si s tebou promluvit. Jenom chci, abys mi řekl, jestli už máš potvrzenou přítomnost té paní na zítřejší zasedání.“

Armando: „Ne, ještě ne. Ne nepotvrdila to.“

Marcela: „Pročpak?“

Armando: „Protože čekám…až mi zavolá Marcelo.“

Marcela: „No nepovídej, ty čekáš až ona ti zavolá?! To už máš mít dávno potvrzené.“

Armando: „To ano, ale já tu čekám až mi zavolá! A co je na tom?“

Marcela: „A co je na tom! Ona totiž budoucnost téhle firmy závisí na přítomnosti téhle dámy na zasedání! To se ti zdá málo? Navíc, já chci vědět jestli přijde, protože se mi chce při tom pomyšlení zvracet. Chtěla bych se na to připravit.“

Armando: „Né, snažím se o to, aby zítra přišla Marcelo, opravdu. Nesmíme si dělat starosti, ona dorazí. Snažím se.“

Marcela: „Snažíš se! Snažíš. No to je skvělé! Ale proč jsi si tak nejistý s její přítomností? Nemluvíte spolu? Nebo jsi tak uražený, že tě podrazila na zasedání vedení?“

Armando: „Popravdě já … nevím, kde jde… Ne, ne,ne. Nikdo mi to neřekl.“

Marcela: „No tedy to nám ještě chybělo. Aby se tady neobjevila, abychom přišli o náš podnik.“

Armando: „Ne, ona se tu objeví, myslím, že nemám důvod se trápit předčasně že ano. Objeví se tady.“

Marcela: „To doufej, to doufejme všichni.“

V Cartageně představují jednotlivé účastnice soutěže. Všichni si povídají o Riu a karnevalu. Přichází Katalina a za ní cupitá Betty, navzájem se představují. Betty má na sobě půjčené modré šaty. Společně s dívkami odjíždí mikrobusem.

Marcela zatím v Ecomodě odchází k výtahu, aby jela domů.

Patricia: (nervózně): „No počkej, jak to, že nepřijde?!“

Marcela: „To mi právě teď řekl Armando, že prý nic neví a že zrovna čeká na to až mu zavolá.“

Patricia: „No teda, to jsou móresy, co ta obluda má. Teď ho dostala do pozice, že tady na ní bude čekat dokud se neobjeví. To jsi nedokázala Marce ani ve svých hvězdných letech.“

Marcela se na Patricii udiveně podívá.

Patricia: „Teď jenom chybí, aby ho nechala čekat i na zítřejší schůzi.“

Marcela: „Jestli to udělá, neurazí jen všechny na té zítřejší schůzce, ale to by i znamenalo, že nám nevrátí náš podnik.“

Patricia: „Tak Marce, zavři už pusu, já přeci nemůžu přijít o práci. Ale ne Marce, víš co, půjdeme a prostě počkáme co se zítra stane.“

Marcela: „Ne, ne, ne. Běž sama. Já tady počkám na Armanda. Chci vědět, co se bude dít.“

Patricia jde k výtahu: „Ach jo, tak jo…“ natáhne dlaň „…ale půjčíš mi na taxíka Marce.“

Marcela zakroutí hlavou.

Patricia: „No to musíš Marce, protože jsi mi slíbila, že mě odvezeš domů. A teď najednou vyrukuješ s historií, že tady počkáš na Armanda a já nevím co ještě. A já jako co, Marce. Jsem v průšvihu tvojí vinou.“

Marcela vyndá z kabelky 2 bankovky a Patricia jí jednu vytrhne. Patricia si pak přivolá výtah.

Patricia: „… ne Marce, nemusíš se bát, že půjčuješ peníze své kamarádce. Já jsem bezpodmínečná kamarádka. Protože až se tady ta příšera objeví, tak teprve uvidíš co je to solidárnost. Odsud živá neodejde.“

Patricia odjíždí.

Marcela si prohlíží bankovku, která ji zbyla: „Vzala si tu větší.“

U Betty doma.

Nicolas: „Nemyslete si paní Julie, jít do Ecomody je nebezpečné. Můj život bude v nebezpečí. Nemyslete.“

Julia: „Už jsem z vás unavená, jak máte pořád ta svá tajemství. A teď jak volal pan Mendoza, tak jsem znervózněla ještě víc. V Ecomodě se stalo něco moc vážného a jestli jsou v tom i právníci, může vám hrozit vězení.“

Nicolas: „Až tak ne paní Julie. Je to delikátní případ, ale ne zas tolik. Víte co, už vám nic neřeknu. Ať vám to řekne Betty až se vrátí.“

Julia: „Dobře, ale ty na tu schůzku zítra každopádně musíš jít, chlapče. Moje holčička ti důvěřuje.“

Nicolas: „No jo paní Julie, Ecomoda, to je nebezpečí!“ Zvoní telefon. „Vezměte to paní Julie, co kdyby.“

Julia (bere telefon): „Haló.“

Armando: „Dobrý večer paní Julie, jak se máte? Tady je zase Armando Mendoza… ano. Podívejte, děje se to, že mi Betty pořád ještě nezavolala a já potřebuji svolat tu zítřejší schůzi vedení. Tak co mám dělat? Máte od ní nějaké zprávy?“

Julia: „Pane doktore je nemyslitelné, aby Betty přijela na tu zítřejší schůzi. Nemůže.“

Armando: „Cože? Proboha paní Julie, Betty mi tohle nemůže udělat. Na co si to hraje? Co se děje?“

Julia: „Děje se to, že ona má moc práce a nemůže přijet. Ale pověřila Nicolase Moru, aby se na tu schůzku dostavil.“

Armando: „Nicolase Moru? Nicolase Moru! Ona se zbláznila.“

Julia: „Tak mi to řekla doktore, ale jestli chcete, tak Nicolasovi řeknu, aby tam teda nechodil.“

Armando: „Ne, ne, ne. Každopádně paní Julie moc děkuji. Řekněte Nicolasovi, aby… přišel, že je to v pořádku. Ať dělá co uzná za vhodné. Ale udělejte mi laskavost. Prosím vás, řekněte Betty ať se už neschovává, že ji potřebuji.“

Armando položí telefon: „Co má teď Betty v plánu proboha. Co to dělá?“

Betty v Cartageně jde s Katalinou na loď, kde je večírek s adeptkami soutěže. Katalina jí dá úkol, aby uvítala královny. Betty se tedy s nimi vítá a posílá je na loď, kde již probíhá večírek. Betty se cítí nesvá. Nikdo se s ní příliš nebaví, tlačí ji boty a bezradně se motá po palubě.

U Betty doma.

Nicolas: „Každopádně si paní Julie odvezu všechny svoje papíry a diskety od Terramody. Asi mě chtějí skřípnout.“

Přichází Hermes.

Hermes: „Cos mi to koupila za pantofle. Vždyť nic nevydrží. Podívej, tři roky a nic. A co tady dělá ten trouba? Hraje si na nejlepšího poldu?“

Nicolas: „Uklidněte se.“

Julia „Dává dohromady papíry pro Ecomodu. Musí je zítra ukázat.“

Hermes: „Jaké papíry?“

Nicolas: „Které ještě chyběly. Nedělejte si starosti. Obraz Terramody.“

Hermes: „Ale jak to? Copak Betty neodevzdala všechno, když podala výpověď?“

Nicolas: „Nějaké chyběly. Zítra jim je dám. No.“

Hermes: „Poslouchej ty lajdáku, má tohle všechno něco společného s doktorem Mendozou? Proto tak shání naši holčičku?“

Nicolas: „Co myslíte pane? Jste sice hlavička, ale občas vám to nesepne hehe. Je  to tak, je to tak. Mám to na starosti já. Zatímco vaše dcera si v Cartageně užívá moře. V Cartageně jsou krásné večery, my trčíme v Bogotě, kde vládne šedivá…“ chytne Hermese za šedivou vestu  „…tak jako vaše bundička. Dodejte životu barvy, pane Hermesi, barvy a nazujte si radši ty bačkory.“

Hermes: „Radši už běž, vyžírko jedna. Jen ho dál vykrmuj flákače jednoho, jen ho dál vykrmuj.“

Odchází.

V Cartageně se Betty sama prochází po palubě. Je smutná. Katalina se baví s přáteli. Po chvíli hledá Betty, aby zjistila, že vše je v pořádku. Betty ji ujišťuje, aby se nebála, že se postará o odchod soutěžících dívek a v duchu si Betty říká: „Panebože, dostaň mě odsud.“

Všude kolem je množství lidí a Betty je stále velmi nesmělá. Začíná ceremoniál spouštění vlajky. Betty stojí mezi Katalinou a jejím známým Francouzem Michelem. Katalina představuje Betty kapitánovi lodi.

Armando odchází z kanceláře a na chodbě vidí Marcelu, která sedí u stolu Patricie.

Armando: „Co tady děláš?“

Marcela: „Čekám tady na tebe. V kolik přijde ta ženská?“

Armando: „Ona nepřijde. Není totiž v Bogotě Marcelo. Není v Bogotě, nepřijde.“

Marcela: „No to je nádhera a kdypak se uráčí přijít?“

Armando: „To nevím.“

Marcela: „Počkej Armando, na co si to hrajete. Ta ženská se tady neobjeví a ty jsi tak klidný?“

Armando: „Já nejsem klidný Marcelo. Pošle zítra svého zástupce.“

Marcela: „Tak zástupce. A jako na co pošle svého zástupce!“

Armando: „To nevím. Asi mu dala instrukce, já nevím.“

Marcela: „Můžeme si promluvit soukromě?“

Armando nedůvěřivě pokývne hlavou.

Betty se v přístavu loučí se soutěžícími, které opouštějí loď. Katalina jí říká, aby je doprovodila do autobusu. Betty se zdraví s brazilskou herečkou.

Marcela. „Hele já se nechci šťourat ve vašem soukromí. Ale co se to mezi vámi děje Armando?“

Armando: „A co se jako má dít?“

Marcela. „Nechal jsi ji tak zraněnou, že utekla? Protože když byla tady, tak se chovala velmi pozitivně, že nám pomůže. A podívej teď.“

Armando: „Ne, ne, ne Marcelo. Myslím, že to špatně chápeš. Ona tady akorát všechno nechala tak, jak si myslela, že je to v pořádku. A když odjela, tak prostě jen odjela z Bogoty.“

Marcela: „Kam?“

Armando: „Nevím. Nevím, ale myslím, že zítra až sem přijde její zástupce, tak nám určitě všechno vysvětlí.“

Marcela: „Doufám Armando, žes té ženské neublížil natolik, aby proti nám chtěla něco zásadního podnikat. Nebo něco třeba provedla s firmou.“

Armando: „To neudělá.“

Marcela: „Ty jí důvěřuješ viď?…Ona tě zradila na zasedání rady. Odhalila přede mnou tvoje soukromí tím, že mi ukázala všechny ty tvoje nádherné a fantastické dárečky, dopis od Maria Calderóna. Podívej, je moc divné, že jí tak slepě důvěřuješ a že si myslíš, že ta ženská neudělá nic s naší firmou. Ale zároveň ani nevíš kde je!“

Armando se jen na Marcelu němě dívá.

Marcela: „Taková víra, tolik důvěry, taková jistota. Proč Armando?“

Armando se stále jen dívá na Marcelu.

Marcela: „Vím, že se do tebe ta ženská zamilovala. A vím také přesně proč. Ale chci, abys mě teď řekl co je s tebou? Co to v tobě Beatriz probudila?“ Směje se. „Zamiloval jsi se do Beatriz?“

Armando nic neříká a s vážným výrazem se dívá na Marcelu.