EPIZODA - 121

Armando (odchází chodbou a volá na Calderóna): „Calderóne jdeme.“

Mario: „Už jdu.“

Margarita (stojí na chodbě s Patricií k Armandovi): „Jaké to bylo?“

Armando: „To asi víš líp než já, mami.“

Margarita: „A kam jdeš teď?“

Armando: „Není důležité kam jdu, ale to, že odcházím. Tak přece vyznělo přání správní rady.“

Margarita: „Přáním správní rady bylo, aby ses zřekl funkce prezidenta, ne abys nechal podnik na holičkách. Vůbec nikam nepůjdeš. Ať tě ani nenapadne někam zmizet Armando Mendozo.“

Patricia (udiveně): „Armando, tak ty už nejsi prezidentem Ecomody?“

Armando: „Ne, už jím nejsem.“

Patricia (potěšeně): „A to jako proč?“

Armando (naštvaně): „Protože už mě nebaví koukat se na tvůj obličej.“

Patricia: „Ale Armando, teď když už nejsi prezidentem Ecomody, nemám proč snášet ty tvoje nadávky. … Margarito, Margarito, půjdu za Marcelou do její kanceláře.“

Margarita: „Jen běž, běž.“

Mario (plácá Armanda po zádech): „Tak jdem.“

Margarita: „A vám dvěma, vám, říkám jednu věc. Vy budete dál chodit do práce dokud se nerozhodne, kdo bude novým prezidentem Ecomody! A tvůj otec se ujme funkce prezidenta jen na omezenou dobu Armando, dokud se nerozhodne, kdo bude novým obchodním viceprezidentem. Buďte na telefonu. Je to jasné?“

Armando: „Jistě mami. A nemusíš si dělat starosti. Neměl jsem v úmyslu útéct. To si nemysli, já … já nebudu čekat se zkříženýma rukama a dívat  se, jak se Ecomoda staví na nohy. Právě naopak, … Já ti přísahám a přísahám na to nejsvětější, že získám zpátky všechno o co jsme přišli. Přísahám.“

Margarita pláče a Armando s Marie nastupují do výtahu

Mario: „Jaké to bylo u Marcely?“

Armando: „Jaké to mohlo být? Betty jí dala ten dopis, dopis, který jsi mi napsal, ten, který mě nakonec zničil.“

Mario. „Neřekl´s jí, že to byla součást našeho plánu, jak zachránit podnik?“

Armando: „Calderóne, tomu nešlo zabránit, můj milý spisovatelský učedníku.“

Mario: „Jak se zdá, Betty nenechala na panu Armandu Mendozovi jediný rovný vlásek. A to za ní půjdeš?“

Armando. „Jistěže.“

Oba odjíždějí.

V kanceláři sedí Marcela s Patricií za stolem.

Patricia: „Marce, já tě žádám, abys mi vysvětlila co se tady děje. Jak to, že Armanda zbavili funkce. A který génius vyhodil tu Betty? A proč jsi zrušila tu svatbu, Marce?“

Marcela: „Patricio, prosím tě. Víš mě teď není dobře. Je toho už moc.“

Patricia: „No přesně tak, Marce, je toho už vážně hrozně moc. Moc drbů bez vysvětlení. Je toho moc neznámýho najednou Marce. To se přece kamarádce nedělá. Tak mi prosím dej aspoň ňákou nápovědu. Proč  jste Armanda zbavili funkce?“

Marcela: „Do háje Patricio, protože Armando převedl podnik na ni. Armando nechal napsat Ecomodu na jméno Beatriz.“

Patricia: „Co? Eeee… To znamená, že Betty je majitelkou Ecomody?“

Marcela: „Momentálně ano.“

Patricia: „Ne Marce, to přece není možné… Pardon.“ Vezme sklenici vody a pořádně se napije (zděšeně pokračuje) „Marce, a proč na ni ten podnik převedl?“

Marcela: „Mělo to právní a finanční důvody, které by jen obtížně pochopila.“

Patricia: „Marce, já jsem absolvovala šest semestrů financí na San Marinu, jistěže bych to pochopila.“

Marcela (rozčileně): „Ale já ti to nebudu vysvětlovat.“

Patricia: „Ne Marce, to nemůže být pravda. Eeee, aby ta ženská, aby to strašidlo bylo majitelkou Ecomody. To né. Život k ní nemůže být tak štědrý. Život jí nemůže dopřát přece tolik věcí, takovou firmu jako je tahle a k tomu ještě bohatého přítele, který jí daruje ještě další firmu.“

Marcela: „Jaký bohatý přítel? To ani náhodou. Terramoda byla založena z kapitálu Ecomody. Ten člověk je jen obyčejný panák, který ten podnik formálně řídil a prováděl investice.“

Patricia (je v šoku a vypije skoro celou sklenici vody najednou): „Moment … moment Marce, ty mi chceš říct, že Nicolas Mora není žádný milionář, za kterého ho všichni měli?“

Marcela: „Taky nemá dát co do pusy, stejně jako Beatriz. Jediné co udělal bylo to, že za naše peníze si koupil nový mercedes, s kterým jezdil všude po městě a všem vykládal, že je majitelem firmy.“

Patricia: „Marce … to znamená, že má pár drobných?!“

Marcela: „Jo.“

Patricia: „Pardon…“ dopíjí sklenici vody.

Marcela: „No co je to s tebou?“

Patricia: „Marce, já mám pocit, že jsem …. ZNÁSILNĚNÁ.“

Marcela: „A proč? O čem to mluvíš?“

Patricia (zděšeně): „Ne Marce, to ti nemůžu říct, ale byla jsem podvedená a taky znásilněná! … A zadarmo. Všechno zadarmo.“ Pláče

Marcela: „Co se stalo mezi tebou a Nicolasem Morou?“

Patricia: „Nic Marce, nic. Asi nemám svůj den. … Můj meďáček..“ pláče

Marcela: „Chtěla jsi z Nicolase Mory dostat peníze, jak tě znám.“

Patricia: „Marce!“

Marcela (posměšně): „Jistě, že jsi to chtěla udělat. Dostat z Nicolase peníze. Proto jsi s ním chodila.“

Patricia (plačtivě): „Marce, on mi jen měl půjčit peníze, abych dostala zpět svůj mercedes.“

Marcela: „No jistě a jelikož ty splácíš své dluhy velice rychle …“

Patricia: „… no tak to ti moc děkuju. Našla sis dobrou chvíli, aby ses do mě obula. Vidíš mě, jak tady sedím zničená, zoufalá, ale na prvním místě hned vidíš peníze. Ty jsi tady ta materialistka. Ale jednou, poslouchej mě dobře, jednou ti vrátím všechno do posledního centu Marcelo Valenciová.“ Pláče dál.

Marcela: „Až najdeš bohatého snoubence.“

Patricia: „Marce…“ pláče

Marcela: „Proč jsi říkala, že jsi byla znásilněná? Že tě podvedl, že to bylo zadarmo? Ty ses s Nicolasem vyspala?“

Patricia: „Ááá… (ostře) Marce!“

Marcela: „Aby ti za to dal peníze na tvůj mercedes.“

Patricia: „Ne…..jo, jo Marce, ale udělala jsem to v okamžiku slabosti.“

Marcela: „Ale finanční slabosti.“

Patricia (plačtivě): „Byla to shoda okolností. Najednou přišla chvíle slabosti a chvíle finanční slabosti. Marce, padlo to na mě všechno najednou.“

Marcela: „Jak hluboko jsi klesla.“

Přichází Margarita, Patricia si utírá slzy.

Margarita: „Tak začneme obvolávat hosty.“

Marcela: „A Armando?“

Margarita: „Už šel.“

Marcela: „A nevíš kam?“

Margarita: „Ne.“

Armando jede autem, přijíždí k domu Betty a zvoní na domovní zvonek. Nikdo mu však neotvírá.

Na letišti předává Katalina letenku pro Betty dispečerce a ujišťuje ji, že její asistentka brzy přijde. Dispečerka jí říká, že všichni cestující jsou již odbaveni. V tom přichází nejprve Nicolas s kufrem, v závěsu za ním Betty a její rodiče. Betty se vítá s Katalinou a představuje jí všechny přítomné. Hermese zajímá, co bude Betty v Cartageně dělat, upozorňuje Katalinu, že Betty je slušné děvče a nechce, aby ji Katalina zkazila. Katalina ho ubezpečí, že vše bude v pořádku. Betty se loučí s rodiči a Nicolasem. Hermes Betty objímá a říká:

Hermes: „Dceruško, ne abys chodila sama do moře, mohlo by se vynořit nějaké zvíře a kousnout tě nebo něco takového. A od nikoho si nikdy nic neber, ani v letadle, ani jinde a ne abys pila alkohol Betty. Chraň tě pánbůh jestli se dozvím, že jsi tam pila. A nech vyniknout svoji úroveň, svoje vzdělání, které jsi získala na univerzitě, doma, ve škole, během postgraduálu, ve specializačních kursech, opatruj se.“ Políbí ji.

Betty Hermese uklidňuje, aby se nebál. Loučí se s Julii a Nicolasem. Nicolas jí ještě ukazuje foto Patricie a ptá se jestli o něm nemluvila. Betty mu říká, že ne. Hermes ještě dceru upozorňuje, aby si v letadle připnula bezpečnostní pás. Všichni dojatě odchází. Betty se omlouvá Katalině, že otec to vždy přehání, ale Katalina jí říká, že je vidět, že ji má moc rád. Ptá se Betty, jak se cítí a ta jí odpovídá, že dobře, že se jen bojí létání.

Armando čeká zatím v autě před domem Betty. Vidí, že k domu přijíždí auto s Hermesem, Julii a Nicolasem.

Hermes (v autě): „Není tohle auto pana Mendozy?“

Nicolas: „Ano pane Hermesi, to je ono.“

Všichni tři vystupují.

Hermes (jde k autu Armanda): „Dobrý den, pane Mendozo.“

Armando (vystupuje také z auta): „Pane Hermesi, jak se máte?“

Hermes: „Dobře, děkuju, co pro vás mohu udělat?“

Armando: „Popravdě řečeno, sháním Betty.“

Hermes: „To vám bohužel musím sdělit, že tady není.“

Armando: „Není? A kde je?“

Hermes: „Odjela mimo Bogotu.“

Armando: „Cože? … A kam odjela?“

Nicolas: „Tak do toho vám nic není.“

Armando: „Promiňte, ale já se tady bavím s panem Hermesem.“

Nicolas: „Ale teď se bavíte se mnou, rozumíte! Takže ji přestaňte shánět, to je vzkaz od Betty.“

Hermes strká do Nicolase

Armando: „Vážně?“

Nicolas: „Ano. A přestaňte jí pořád shánět. Tohle mám vyřídit. Neztrácejte svůj čas.“

Hermes (k Nicolasovi): „Tak moment, jak to, že se chováš tak agresivně?“

Nicolas: „No, on není taky ten, který by zacházel s lidmi moc vlídně.“

Armando: „Pane Hermesi, problém je v tom, že sháním Beatriz velmi naléhavě. Potřebuju s ní mluvit.“

Nicolas: „Ten člověk je palice dubová. Nechtějte mě k něčemu vyprovokovat, ano? Tentokrát si to odnesete, to vám říkám!“

Hermes: „Tak moment, moment. Přestaň být tak agresivní. Pravda je taková, že nám dcera kladla na srdce, abychom nikomu, kdo ji bude shánět, neřekli kde teď je, Kdybyste mi to vysvětlil, mohl bych vám pomoct.“

Armando: „Věřte mi, že bych vám to rád vysvětlil pane Hermesi, ale nemůžu, je to osobní.“

Julia: „Uděláme to jinak. Až nám dcera zavolá, tak jí povíme, že jste ji tu sháněl, a aby vám zavolala.“

Hermes: „Jestli je nějaký problém, nějaká nesrovnalost v materiálech, které vypracovala před výpovědí, jestli máte nějaké pochybnosti, tak se mi svěřte pane. Spolehněte se, pokud je zapotřebí, aby se vrátila a něco vám vysvětlila … tak to zařídím.“

Armando: „To určitě nebude nutné pane Pinsóne. Jenom bych byl rád, kdybyste jí vyřídil, že budu čekat až mi zavolá na mobil. Mockrát děkuju a nezlobte se.“

Armando nasedá do auta.

Hermes: „Nemáte za co.“

Armando odjíždí.

 Hermes: „Tohle se mi vůbec nelíbí Julio, vůbec se mi to nelíbí. Proč jsi na něj byl tak neurvalý?!“

Nicolas: „To je osobní věc pane Hermesi, osobní.“

Hermes: „Těžko jde o osobní. Jaký osobní vztah k tomuhle pánovi můžeš mít? Vysvětli mi, jak mezi vámi může být nějaká osobní vazba.“

Nicolas: „Pane Hermesi, mám k tomu osobní důvody, chápete? No, jdu domů čekat jestli nezavolá Betty. Uvidíme se potom. Nashledanou.“ Odchází

Hermes: „Tohle se mi vůbec nelíbí Julio. Proč se naše dcera před tím pánem schovává? A proč je na něj Nicolas tak neuvěřitelně hrubý? Nelíbí se mi to Julio. Vůbec se mi to nelíbí. Jdeme domů. Tady je zakopaný pes a já musím zjistit o co jde.“

Betty právě přistává v Cartageně. Zajímá se u Kataliny, co vlastně bude dělat. Katalina ji uklidňuje, že se všechno dozví, ale nejprve, že se musí ubytovat. Vysvětluje jí, že je to jiný druh práce než v Ecomodě. Betty chce Katalině vysvětlit vše co se stalo v Ecomodě před odletem, ale Katalina ji neustále popohání, že si pak promluví, že už teď mají zpoždění. Nejprve jedou do hotelu, cestou Katalina vyřizuje telefonicky pracovní schůzky a kromě jiného se dozvídá, že Marcela zrušila svatbu. Betty je ohromená mořem, podél kterého jedou v mikrobusu a tak ani nevnímá Katalinu, která jí informuje o tom, co jí zhruba čeká za práci. Betty prosí Katalinu, aby nikomu neříkala, že je s ní v Cartageně a opět na ni naléhá, že si musí promluvit. Přijíždí k hotelu, kde budou ubytované. Betty už to nevydrží a začíná se Katalině vyzpovídat.

Betty: „Tragédie, která se stala v Bogotě byla kvůli mně, paní Katalino.“

Katalina: „Dozvěděli se, co je mezi vámi dvěma? Dříve nebo později by jim to došlo. Nedávali jste si pozor.“

Odcházejí do hotelu.

Betty (běží za Katalinou): „Paní Katalino, musíme si promluvit, musíte…“

Katalina: „No tak Betty, pojďte, náš čas je spočítaný na minuty.“

Vchází do hotelu, kde je vítá recepční, vyplňují formuláře

Betty: „Paní Katalino, před tím než v tom všem budeme pokračovat, musíte něco vědět. Neodešla jsem z Ecomody v dobrém. Odešla jsem zadním vchodem.“

Katalina (vypisuje formuláře): „Betty je zřejmé, že jakmile se Marcela dozví co mezi vámi je, tak odtamtud neodejdete ani s ohňostrojem ani se slávou. A také to, že k žádné svatbě nedojde.“

Betty: „Nemám na mysli jenom to, co se stalo s panem Armandem, paní Katalino. Mám na mysli podnik. Dělala jsem nepatřičné věci.“

Katalina: „Ale Betty, už to, že jste chodila s Armandem bylo dost nepatřičné, hm?“

Betty: „Ano, já vím a budu za to pykat celý svůj život.“

Katalina: „Ale co jste udělala v podniku. Ztratily se peníze nebo co?“

Betty: „Ne, to ne paní Katalino, nenechala jsem si jediné peso. Navíc ta, která na tom tratila jsem byla já. Z lásky jsem dělala věci, které jsem nikdy dělat neměla. A kvůli kterým jsem musela opustit  Ecomodu zadním vchodem. Paní Katalino, vy musíte vědět koho jste si sem vzala. Nejsem ta Betty jak se zdám ani ta, za kterou jste mě  považovala. Vy jste kamarádka rodin Valencia i Mendoza a to, že jste tady se mnou vám může způsobit problémy. Co ví, myslím až mě vyslechnete, budete litovat, že jste mě sebou vzala a budete mě chtít poslat prvním letadlem zpátky. Vy musíte vědět koho jste si sem přivezla.“

Recepční jim předává klíče od pokojů.

Katalina (k Betty): „Pojďte.“

Jdou se ubytovat, procházejí kolem hrajících hudebníků

Betty: „Paní Katalino, zdá se, že jste mě neslyšela.“

Katalina: „Ale ano Betty, poslouchám vás. Problém je, že už nemáme moc času. Už na nás čekají.“

Betty: „Ale já nebudu klidná, dokud si nevyslechnete to, co vám chci říct.“

Katalina: „Pojďte. Dobře.“ Sedají si ve venkovní hotelové restauraci. „Podívejte, vy jste si vědoma toho, že jste nejednala dobře. Je to tak? Takže se zdá, že máte určitý etický problém.“

Betty. „Ano paní Katalino. Říkala jsem vám, že mám výčitky svědomí a nemyslím si, že to, že jsem tady s vámi by měla být odměna za to co jsem udělala.“

Katalina: „Ta Betty, se kterou teď mluvím je Betty, kterou znám a které věřím. Já vím, že jsem sebou přivezla ženu, která prochází těžkým životním obdobím.“

Betty: „Není to jenom chvíle paní Katalino. Cítím se jako v pekle.“

Katalina: „Ale Betty.“

Rozhodí rukama kolem sebe. „Neříkejte mi, že vám tohle připadá jako peklo. Domluvily jsme se, že bude dobré změnit prostředí. Vzpomínáte? Nadýchat se čerstvého vzduchu a taky mít trochu času samy pro sebe. Je tady moře, jsme v krásném městě, no?“

Obě dostávají drink na uvítanou. Betty jej odmítá.

Katalina: „Ale ano, ano Betty. Ráda bych si s vámi připila. Začínáte tady přece nový život. Není to tak? Ecomoda je minulostí, život tam je minulostí a on také je minulostí, ne?“

Betty: „Přiznám se, že chci, aby všechno bylo minulostí.“

Katalina „A proto jste tady Betty. Připijeme si na to co bylo a co nás čeká…… Aby se Betty nevrátila v tom stavu, v jakém přijela, aby se vrátila s čistou hlavou, bez pocitů viny. Kéž. Tak na novou Betty! Na zdraví!“

Betty. „Na zdraví!“ (v duchu: „Sbohem, pane Armando“)

Katalina pak ukazuje Betty její pokoj a ta je nadšená. Má radost, že z pokoje vidí na moře. Jde na balkón a šťastně pozoruje moře. Katalina jí říká, že nemají čas. Chce, aby se převlékla, že pro ni za chvíli přijde. Betty znovu Katalině moc děkuje, že ji vzala do Cartageny. Katalina ze svého pokoje opět telefonicky organizuje svoji práci.

Zatím doma v Bogotě se Hermes ptá Julie.

Hermes: „Julio, v tuhle hodinu měla dávno zavolat. Co když nasedla do jiného letadla a skončila v Tramtárii?“

Julia: „Hermesi přestaň.“

Zvoní telefon. Hermes běží telefon se slovy, že ho vezme, ale zvedá ho Julia.

Julia: „Haló.“

Betty: „Ahoj mami.“

Julia: „Betty, děvenko, kdepak jsi?“

Betty: „Jsem v Cartageně, v hotelu.“

Julia: „V hotelu?“ (nadšeně) „No a jaký jste měly let?“

Hermes „Počkej ještě adresu hotelu, číslo pokoje.“ Shání tužku a papír. „Už můžeš, dělej, dělej, honem honem.“

Julia: „Tatínek říká, abys řekla adresu toho hotelu, jeho jméno, číslo pokoje, telefon.“ Julia si vše píše. „To musí být krásné Betty. A je vidět moře?“

Betty: „Ano mami, mám ho před sebou. Je úžasné. Poslechni si jak šumí……..“ dává sluchátko telefonu směrem k moři

Julia (nadšeně poslouchá): „Áno.“

Hermes (přísně): „Co se děje?“

Julia: „Pšš. Poslouchám šumění moře.“

Hermes: „Aha.“

Betty: „Mami, slyšela jsi to?“

Julia: „Ano holčičko.“

Betty: „Musíme sem jet někdy všichni tři společně, abyste viděli příliv.“

Julia: „Ano drahoušku. Už jsi se byla vykoupat?“

Hermes (rozčileně): „Jak můžeš tohle naší holčičce říct? Ještě nikdy moře neviděla a ty jí řekneš, aby do něj vlezla. Vleze do něj a utopí se.“ Přiblíží se ke sluchátku a volá: „Zakazuju ti vstupovat do moře, to ti zakazuju. A pozor na žraloky.“ Směje se podobně jako Betty.

Betty: „Ne, v moři jsem ještě nebyla. Nebyla jsem dokonce ještě ani u bazénu. Ani nevím jestli se k tomu dostanu. No a … co je nového u vás?“

Julia: „Děvenko, byl tady doktor Mendoza a ptal se na tebe.“

Betty (zděšeně): „A co říkal?“

Julia: „Že přijel za tebou, že chce s tebou mluvit o nějaké osobní záležitosti, máš mu prý zavolat na mobil.“

Betty: „A řekla´s mu, že jsem s paní Katalinou tady?“

Julia: „Ne dceruško, chtěla jsi abychom neříkali nic. A potom Nicolas řekl, aby odjel, aby nás neobtěžoval. Choval se k panu doktorovi Mendozovi dost nevybíravě. Betty, co se stalo mezi tebou a tím pánem? Pověz.“

Betty: „Maminko, prosím tě, chci tady být izolovaná a chci být daleko od něj a Ecomody a chci taky mít klid. Prosím tě, neříkej mu kde jsem ani s kým tady jsem, mami prosím.“

Julia: „To víš Betty. Ale až se vrátíš, tak si spolu povídáme.“

Hermes „Až se vrátí! Julio!“ Bere Julii telefon. „Betty, ďábel nikdy nespí, může se vynořit i z moře.“

Julia: „Hermesi, nemůže s námi viset na telefonu. Je hodně zaneprázdněná. Má hodně práce.“ Bere mu telefon . „Haló!“

Betty: „Nicolas je tam u vás maminko?“

Julia: „Ne Betty, říkal, že se zastaví později.“

Betty: „Tak mu řekni, že mu později zavolám. A vám se taky ještě ozvu později ano?“

Julia: „Dobře drahoušku. Tak ať se ti tam všechno daří. Dávej na sebe pozor. Pánbůh ať ti požehná dceruško.“

Pokřižuje telefon

Betty: „Dobře mami, dej za mě pusu tatínkovi.“

Julia: „Jestli si ji nechá dát.“

Betty: „Dobře mami, budeme v kontaktu. Já vám zavolám. Posílám pusu, ahoj.“

Obě pokládají telefon. K Betty do pokoje vchází Katalina.

Katalina: „Tak co Betty, už jste hotová?“

Betty: „Ano paní Katalino, ale nevím jestli můžu jít v tomhle.“ (má na sobě žlutý kostým)

Katalina (trochu vyjeveně): „Ano…ano… jistě. To je moc dobré. Jiné oblečení tady nemáte?“

Betty: „No, mám ještě tohleto.“ (ukazuje děsivé černé šaty) „Chcete, abych se převlékla?“

Katalina: „Ne,ne,ne.ne,ne, tohle je perfektní. Stejně je to nejsvětlejší co sebou máte, ne? Na tu akci, na kterou jdeme musí ovšem všichni přijít v bílém. No, nějak vás dostanu dovnitř.“

Betty: „Paní Katalino, musela jsem jednou nutně volat meziměsto, protože jsem se musela ohlásit doma. A budu se muset hlásit i nadále.“

Katalina: „Počkejte Betty, vezměte si tohle.“ Dává Betty telefonní kartu. „Berte. Můžete přes ni volat z jakéhokoliv telefonu. V hotelu stejně moc pobývat nebudeme.“

Betty: „Děkuju vám a nezlobte se na mě paní Katalino.“

Katalina: „Berte to jako součást vašich diet. Jako součást vašeho platu. Nemusíte se cítit nepříjemně Betty. … A jak se mají u vás doma?“

Betty. „Pan Armando mě tam sháněl. …. Ale oni neřekli, kde jsem.“

Katalina (udiveně): „Aha…. No tak půjdeme.“

Nicolas je u Betty doma. Julia mu přináší jídlo.

Nicolas: „Paní Julio, řekla jste jí, že ji ten člověk tady sháněl?“

Julia: „Ano hochu, řekla a řekla jsem jí i to, že mu má zavolat na mobil.“

Nicolas (s plnou pusou jídla): „A zavolá mu?“

Julia: „Ne, kdepak. Prosila mě, abychom vůbec nikomu nic neříkali. Nicolasi, Hermes a já z toho máme těžkou hlavu. Nevíš něco o tom, že by se Betty a pan Mendoza pohádali?“

Nicolas: „Paní Julio, počkat, já jsem diskrétní člověk a nemám rád drby. Škoda co?…. Povězte něco vy mě, nevolal mě někdo?“

Julia: „Někdo jako kdo? Ta nepřítelkyně Betty?“

Nicolas: „Exnepřítelkyně, paní Julio a taky exkolegyně, protože se spolu už nikdy v práci neuvidí. Já se s ní taky nikdy neuvidím. Je to jedno velké ex ex ex, no. Nevolala?“

Julia obrací oči v sloup.

V Ecomodě zvoní telefon, přichází Patricia, naproti za stolem sedí Sandra a Mariana.

Patricia: „Kdo mi to zas volá?!“

Sandra: „Jak to můžu vědět. Zvedni to a uvidíš.“

Patricia (hodí vlasy a uštvaně zvedá telefon): „Haló! U telefonu, kdo volá?…. Ó, pane doktore, jak se daří, ráda vás slyším hehehe……. Ano, já vím, že ty penízky, které jsem vám měla dát, abych zachránila svůj svůj svůj mercedes, už měly být ve vaší kanceláři, ale víte přišla mi do toho spousta věcí…. Né, ale jsem moc ráda, že mi voláte, byla bych totiž moc ráda, abychom se domluvili nějak po dobrém víte, abychom spolu navázali trochu vřelejší vztah…. Já, já jsem vám v životě neřekla, že jste usmolený právníček a nikdy jsem vám nepraštila s telefonem……..Pane doktore, zapomeňme na to. Necháme to v naší minulosti, ano. Vždyť my jsme přece dva dospělí, decentní a zodpovědní a také vzdělaní.lidé a éé….no já si myslím, že kdybychom se mi dva sešli a popovídali, tak bychom se mohli domluvit. Vymyslet nějaký nový způsob….. ne,ne,ne,ne,ne, počkejte pane doktore, já bych vám ten způsob placení ráda vysvětlila …..Né pane doktore, né pane doktore, to mi nedělejte pane. Prosím vás, moc vás prosím doktore, neberte mi moje autíčko, prosím……..né pane doktore, vy to totiž nechápete, to auto je jediný majetek, který mi ještě zbývá, pane doktore (plačtivě)…. Pane doktore…pane…“ Telefon je hluchý. Patricia jej pokládá: „Néé, můj mercedes.“ Začne plakat.

Kolem prochází Sofia a Aura Maria a běží ke stolu Sandry a Mariany.

Sofia: „Holky co se jí stalo?“

Mariana: „No holky, to je opravdu hrozné! Zdá se, že jí teď opravdu vezmou ten její mercedes.“

Sofia: „Ha ha.“

Aura Maria: „No tak z toho mám leda tak radost. Co vy si tady vůbec děláte starosti s kysličníkovou? Pojďme se radši starat o naši kamarádku Betty. Nevíte o ní něco? Nevolal jí někdo? Nevíte jak se má?“

Sandra: „Ne.“

Sofia: „No tak to jí musíme zavolat. Ale opravdu, holky, ta chudinka se určitě někde hrozně trápí.“

Aura Maria: „To je hrůza.“

Mariana (Sandře): „Máš pravdu. Zavolej jí.“

Patricia stále pláče.

V Cartageně probíhá nácvik soutěžících. Do sálu přichází Katalina a Betty. Katalina vysvětluje Betty, že děvčata nacvičují choreografii. Zdraví se s režisérem a ostatními členy přípravného štábu. Betty zvědavě pozoruje dívky. Katalina se ptá, kdy si mohou děvčata vyzvednout, aby je doprovodily s Betty na večerní koktejl. Dívky už končí a Katalina se jim představuje a také Betty jako svoji asistentku. Katalina pak dává Betty první úkol, aby odvezla dívky mikrobusem na večerní koktejl. Hlavně, aby přijely včas.

Betty: „Cože? Já sama s královnami krásy?“