EPIZODA - 120

Betty odchází z Ecomody a loučí se s Wilsonem. Dívá se na budovu, pohladí zaparkovaný mercedes a stopne si přijíždějící autobus, se slzami v očích usedá do autobusu a odjíždí. V zasedací místnosti pokračuje schůze.

Roberto: „Všechny tyto informace se teď musí předat našim externím právníkům.“

Marcela (předává složku): „Tady je kompletní zpráva ze skladu.“

Roberto: „Děkuji. Oni podobně jako naši externí spolupracovníci nám budou muset dát nějaké návrhy, jak se zařídit po tom všem, co se stalo.“

Armando: „Tati …. Víš já nevím, ale myslím si, že by možná bylo lepší nechat fungovat podnik tak, jak funguje doposud. Už teď se z toho zotavujeme a myslím, že to může být ještě lepší. Raději než konzultovat externisty.“

Roberto: „Armando, ty jsi ten poslední, kdo by měl na schůzi navrhovat nějaký koncept.“

Mario: „Roberto, nezlob se, ale myslím si, že má Armando pravdu.“

Roberto: „Mario, ani ty nejsi povolaný k tomu, aby ses tu nějak vyjadřoval. Co víc, ve chvíli, kdy od tebe očekáváme dopis, kterým se vzdáváš funkce obchodního viceprezidenta Ecomody.“

Mario: „Ano, Roberto.“

Margarita: „Myslím, že pro dnešek bychom měli schůzi přerušit, protože nás čeká předávání svatebních darů. To, co se stalo, ovlivnilo sňatek Armanda a Marcely…“

Marcela: „Promiň Margarito…“

Margarita: „Moment Marcelo, ještě jsem neskončila.“

Marcela: „Žádná svatba nebude.“

Hugo: „Ne? Ale jak to, že ne? To je …“

Roberto: „Prosím vás, prosím vás, Marcelo, já jsem ten první, kdo je naštvaný na Armanda a koho ranilo, co se v posledních měsících stalo. Ale chtěl bych tě moc poprosit, abys nepletla dohromady záležitosti týkající se podniku se vztahem mezi vámi.“

Marcela: „Nebude žádné předávání darů, protože nebude ani svatba. On mě nepodvedl jen pokud se týká podniku, ale celou tu dobu si zahrává i … se mnou osobně. S mým intimním životem. Nebo se mýlím Armando Mendozo?“

Daniel: „To by tak scházelo, aby sis vzal mou sestru poté, cos nás přivedl na mizinu. Žádná svatba se konat nebude.“

Do zasedací místnosti vchází zvesela Patricia.

Patricia: „Ten oběd už je připravený. Sice to trochu trvalo, ale zato je opravdu výborný. Přečtu vám menu.“

Armando: „Ne Patricio, to není třeba.“

Patricia: „Ale…“

Armando: „Nemáme na oběd ani pomyšlení. Jdi pryč prosím tě.“

Daniel: „Už jsi slyšela.“

Marcela: „Mohla bys zavřít dveře?!“

Patricia: „Ach jo. Tolik utrpení, tolik práce a to všechno úplně nadarmo.“ Naštvaně odchází

Roberto: „Přerušuji jednání správní rady. Už nechci vůbec nic slyšet.Margarito, půjdeme.“

Margarita: „Jeď domů napřed. Chci mluvit s Marcelou. Pojď.“ vyzve Marcelu a obě odchází.

Daniel: „Roberto, víš, že za každých okolností můžeš se mnou počítat. Podřídím se rozhodnutí správní rady. Je mi to moc líto. Ještě jedna věc.“Ukáže na Armanda. „Ty mi zaplatíš, co jsem díky téhle tragédii ztratil, Armando Mendozo.“ Odchází.

Hugo: „Roberto, ty jsi nikdy neměl opouštět místo prezidenta Ecomody. Už vůbec ne ho svěřovat tomuhle trapnému amatérovi.“ Odchází.

Mario: „Roberto, do deseti minut budeš mít můj dopis s výpovědí. Omluvte mě.“ Odchází.

Maria Beatriz: „Já, já jsem jen nepochopila, kdo mi od nynějška dál bude každý měsíc vypisovat šek.“

Roberto (se pousměje): „Budeme tě informovat Mario Beatriz.“

Maria Beatriz: „Jo?“

Roberto: „Můžeš jít.“

Maria Beatriz: „Tak fajn. Čau.“ Odchází.

Roberto: „Čau.“

Guttiérez: „Pane Roberto, very gud. Jako vždy jsem vždy plně k vaší dispozici, sire.“

Roberto: „Díky.“

Guttiérez: „Omluvte mě.“ Odchází

Armando si přisedne s křeslem k Robertovi.

Armando (lítostivě): „Tati… tati, já…. Chtěl bych tě požádat o odpuštění, tati.“

Roberto: „A já tě chci Armando požádat o to, abys už na mě v životě nepromluvil. Během méně než jednoho roku jsi zničil třicet let tvrdé práce. Během méně než jednoho roku jsi zničil to nejcennější co jsme měli. Přátelství mezi rodinami Valencia a Mendoza. Ani ne za rok se ti podařilo dokázat, že jsi idiot a že už asi nikdy nevyzraješ. Ani ne za rok jsi zničil krásný vztah, který jsi měl s Marcelou. Nevím co jsi té dívce udělal, i když není moc těžké si to představit. A to… to ti také neodpustím Armando. Stejně jako ti neodpustím, že budeme muset potupně odvolat dnešní hosty a oznámit jim, že se svatba konat nebude.“

Roberto vstane a odchází, ještě se otočí k Armandovi: „Ještě jedna věc. Dokázal jsi vůbec během těch několika posledních měsíců v noci spát?“

Armando (se slzami v očích zakroutí hlavou): „Kdepak, to ne tati, spát jsem vůbec nemohl. A myslím… začíná plakat  „ … ani nebudu moci spát.“

Roberto: „Já vím.“

Odchází a zavírá dveře od zasedačky. Armando zůstává sám v zasedačce a pláče, hlavu schoulenou ve dlaních.

Roberto zatím jde chodbou firmy, vidí ho Patricia. Vstává od stolu a běží za ním.

Patricia: „Roberto, Roberto, ty už chceš jít pryč? Bez oběda, bez toho abys jedl?“

Roberto: „Ano Patricio, já chci odejít a nechci už vůbec nic od nikoho slyšet.“

Patricia: „Roberto, ne že bych byla zvědavá, ale co se tam uvnitř vlastně stalo? Jsem z toho úplně zoufalá.“

Roberto: „Věř mi Patricio, že to, co se stalo, mě trápí víc než tebe. Ahoj.“ odjíždí výtahem.

Patricia: „Roberto…“ podívá se na hodinky „Bože můj, už jsou dvě hodiny, já přijdu o svoje auto. Ten mizera Nicolas Mora. Jestli o něj přijdu, můžeš za to ty, zavolej, zavolej…“

Nicolas zatím sedí u Betty doma a dívá se na fotografii Patricie.

Nicolas: „Patty, Patty, Patty.“

Kolem prochází Julia

Julia: „Nicolasi.“Nicolas ji nevnímá. „Nicolasi.“

Nicolas: „Áááá, pani Julio, co se děje?“

Julia: „Podívej hochu, tvůj džus. Co je s tebou? Jsi nemocný?“

Nicolas: „To nic. Jenom slyším v hlavě hlas. Je to jako hlas svědomí, chápete. Je to jako nějaká písnička, kterou zpívá podivný hlas…. bééé.“

Julia: „Chlapče….“

U domovních dveří zazvoní zvonek a přichází uplakaná Betty.

Julia: „Tak jak ses měla?“ Betty je úplně zničená, chytá Julii kolem ramen a choulí se k ní. „Tak povídej něco Betty.“

Betty jen pláče, přichází Hermes.

Hermes: „Betty, co se stalo, co se stalo. Betty.“

Nicolas: „Betty, co se děje?“

Betty (pláče): „Nic. Právě jsem opustila svou funkci, opustila jsem Ecomodu a opustila jsem kus svého života.“

Hermes: „Neříkej, že na tebe byli zlí, dítě. Neříkej mi, že ti ublížili. Odešla jsi zadním vchodem, Betty?“

Betty: „To ne tati.“

Julie (omlouvavě): „Ona je rozrušená.“

Hermes: „Takže to dopadlo dobře? Všechno je jasné? Předala jsi to v pořádku, tak jak to má být, Betty?“

Betty: „Ano tati, všechno je v pořádku. Neboj se.“

Zvoní telefon. Hermes bere telefon, volá Katalina. Betty si přebírá sluchátko a Katalina se jí ptá jestli už má sbaleno. Říká Betty, že musí přijet co nejdříve na letiště, protože letadlo do Cartageny odlétá už za hodinu. Betty jí slíbí, že tam bude včas.

Betty: „Mami, pomoz mi rychle sbalit kufr. Už za hodinu mi letí letadlo do Cartageny, ano?“

Hermes: „Tak moment. Do Cartageny? Copak jsi neříkala, že pojedeš do Miami?“

Betty: „To ano tati, ale všechno se na poslední chvíli změnilo a paní Katalina musí jet pracovat na národní soutěž o královnu krásy. A chce, abych já jela jako její asistentka. Nicolasi, objednej mi taxíka, ano?“

Nicolas: „Jasně šéfko.“

Hermes: „Už se ani nehni, ty strašáku. Jak jako, jak …. Kdo ti dovolil  odjet pryč prosím tě?“

Betty: „Ale tati, už jsi mi přece včera dovolil odjet do Miami.“

Hermes: „To je pravda, ale Miami je Miami a Cartagena je Cartagena. To je úplně něco jiného.“

Julia: „Ale Hermesi, Cartagena je mnohem blíž. A kromě toho jsme se domluvili, že bude lepší, když si dceruška odpočine a nadýchá se čerstvého vzduchu.“

Odvádí Betty z pokoje

Hermes: „No jistě, tak dobře, tak dobře, ale chci si s tou paní Katalinou  promluvit. Musí se nám za dcerku zaručit.“

Julia: „Ach, nech toho prosím. Pojď.“

Chytne Betty a definitivně ji vleče pryč od Hermese.

Nicolas mezitím objednává telefonicky taxi.

Hermes: „Co to děláš? Dej to sem.“ Rve Nicolasovi z rukou sluchátko. „Co tě to napadlo troubo? Na co taxíka? To si myslíš, že nechám Betty jet na letiště taxíkem? A od čeho je tu otec a matka?  Kdepak! My ji spolu na to letiště doprovodíme! Rozumíš!“

Nicolas: „Jistě pane Hermesi, klid.“

Hermes odchází.

 V té době Armando přichází sám k sobě do kanceláře. Je zničený. Otevírá dveře do kanceláře Betty a nešťastně se po ní rozhlíží. Usedá na její židli a telefonuje.

Armando: „Sandro, tady je Armando Mendoza. Nevíte v kolik odešla Betty? - Děkuju.“

Betty doma rychle balí kufr. Julie jí pomáhá a dává jí na cestu samé obstarožní šaty. Přibíhá Nicolas.

Nicolas: „Betty, nechceš mi říct, jak proběhla ta schůze v Ecomodě?“

Betty: „Bylo to hrozné. Musela jsem pana Armanda prozradit. Předložila jsem radě skutečnou rozvahu.“

Nicolas: „Neříkala jsi, že ji upravíš a že to bude to poslední co pro něj uděláš?“

Betty: „Ano, to jsem původně chtěla Nicolasi. Ale dneska ráno jsem ho  slyšela mluvit s Mariem Calderónem. Plánovali, že se mě po  správní radě zbaví a pošlou mě někam hodně daleko, možná do Afriky. Nicolasi, pan Armando se ke mně choval do poslední chvíle jako odporná zrůda. Nemohla jsem dále snášet to jeho věčné ponižování a celou tu špinavou hru.“

Nicolas: „Takže jsi ho potopila, potopila…hm.“

Betty: „Potopila jsem nás oba, Nicolasi. Odešla jsem zadním vchodem. Nikdy si nebudu moci napsat do svého životopisu Ecomodu jako referenci. Ti lidé mě nenávidí. Platíme za to, co jsme udělali.  Budeme muset tvrdě pracovat, abychom se zase postavili na nohy.“

Zvoní telefon. Volá Armando. Telefon bere Hermes.

Armando: „Je tam Betty prosím?“

Hermes: „A kdo s ní chce mluvit?“

Armando: „U telefonu Armando Mendoza.“

Hermes: „Ano, moment.“

Přichází s telefonem k Betty. „Děvenko, volá pan Armando Mendoza.“

Betty: „Já tady nejsem.“

Hermes: „Už jsem mu řekl, že tady jsi.“

Betty: „Ne tati, nemůžu s ním mluvit, že jsem ještě nepřišla.“

Hermes: „Něco takového nemůžu udělat. Já nejsem schopný lhát.“

Betty: „Dobře tati.“ Bere Hermesovi telefon a dává ho Nicolasovi. „Zbav se ho nějak, ale nesmíš mu říct, že odjíždím z Bogoty.“

Hermes: „Jak to? Proč ne?“

Betty: „Potom ti to řeknu tati.“

Nicolas: „Haló!“

Armando: „S kým mluvím?“

Nicolas: „Tady je Nicolas Mora. Pane, Betty je velice zaneprázdněná a nemůže s nikým mluvit.“

Armando: „Řekněte jí, že s ní nutně potřebuji mluvit.“

Nicolas: „Vy jste mi nerozuměl? S nikým, s nikým.“

Armando: „Dobře. Tak jí řekněte, že si s ní pojedu promluvit tam.“

Nicolas: „Dám vám jednu radu, neztrácejte svůj čas.“

Armando: „Je to můj čas, váš ne, vy idiote.“ Položí telefon

Nicolas: „Ten chlap mi s tím praštil jako hulvát. Zase mě chce naštvat.“

Hermes: „O čem to mluvíš, ty troubo. Proč s ním Betty nechceš mluvit?“

Betty: „Mám před sebou cestu a už musím jít.“

Hermes: „Ale jak to, ty snad nechceš, aby se dozvěděl to, že odjíždíš?“

Betty: „Tati, já teď chci na Ecomodu zapomenout. Úplně na všechno, co jsem prožila. A navíc, dneska pro mě začíná můj nový život.“

Hermes: „Já vím, ale na nás zapomenout nechceš, že ne.“ Podává Betty fotografii sebe a Julie.  „Tady máš fotku a polož si ji na noční stolek. To, jak říkáš, že jsi z té firmy odešla v dobrém, se mi vůbec nezdá. Proč se před tím pánem schováváš? Kvůli čemu? Stalo se něco ve  firmě? Nikdo jen tak neodchází z práce. Tak spusť, Betty.  Něco se stalo v Ecomodě a já chci pravdu, nic než pravdu. Slyšíš? Jenom pravdu!“ Hrozí Betty prstem.

Betty: „Já jsem podala výpověď a odevzdala svou funkci, to je všechno tati. Prosím, abys respektoval, že odjíždím a už se mě na nic neptej, ano. Nicolasi, co je s tím taxíkem, že tu není.“

Nicolas: „On je tvůj taxík…“ ukazuje prstem na Hermese.

Hermes: „Ne Betty, žádný taxíky. Proč mám asi před domem to krásné auto?“

Betty: „Ale tati.“

Julie přináší zbytek oblečení. Hermes ji kritizuje, že je odvážné a varuje Betty.

Hermes: „Pozor, ne aby sis oblékla plavky a šla na pláž provokovat všechny mužské. Ďábel nikdy nespí.“ (k Julii) „Julie, kde jsou ty kraťasy, které jsi nosila?“

Betty: „Bud klidný, buď klidný. Žádné plavky si oblékat nebudu. Ty co mám, vypadají jako bych je našla ve starožitnictví.“

Nicolas bere Betty kufr a všichni už pospíchají ven z domu.

Armando sedí ve své kanceláři, vchází Mario.

Mario: „Jak je? Otec už odešel?“

Armando pokyvuje hlavou.

Mario: „Nesu mu dopis s výpovědí.“

Armando: „To není třeba Calderóne, stejně už jsme bez funkcí.“

Mario: „Proč nám to Betty udělala?“

Armando: „Proč myslíš? Proč myslíš Calderóne? Ty si neuvědomuješ, že si přečetla dopis, ve kterém jsi mi psal instrukce? Co víc bys chtěl.“

Mario: „Á… jak dlouho už ten dopis má. A jak se k ní vůbec dostal? A proč čekala tak dlouho, aby nás podrazila.“

Armando: „To nevím. To nevím. Ví úplně všechno. Také slyšela, jak se bavíme, že bude potřeba ji dostat pryč ze země. Co lepšího mohla vymyslet než nás prozradit na schůzi správní rady.“

Mario: „To je tragédie. Je to tragédie. A co tady děláš?“

Armando: „Co myslíš? Uklízím kancelář, abych ji mohl předat svému otci.“

Mario: „A kam chceš jít teď?“

Armando: „Musím za Betty. Volal jsem jí, ale marně.“

Mario: „Proč za ní chceš chodit?“

Armando: „Proč bych asi za ní měl chodit?! Dovedeš si představit, co se jí v téhle chvíli honí hlavou? Přece tady nezůstanu sedět! Musí si teď myslet, že všechno, co je v tom dopise, v tom manuálu, co jsi pro mě napsal, je pravda.“

Mario: „Ale to je pravda.“

Armando (důrazně): „Byla!! Byla Mario a já jí to musím vysvětlit.“

Mario: „A co Marcela? Co uděláš s ní?“

Armando: „Slyšel jsi. Zrušila svatbu. Už o mě nechce slyšet. A já si před ní nekleknu na kolena, nebudu ji prosit o odpuštění. To je… to je nejlepší, co se mohlo stát. Že vybouchl tenhle skandál. Už jsem to nemohl vydržet.“

Mario: „Dobře. Ale ona řekla, že ruší svatbu nejen, že jsi ji podvedl co se týká podniku, ale i pokud jde o váš vztah. Co tím chtěla říct? Že by se dozvěděla o vztahu s Betty? I to jí Betty prozradila?“

Armando: „Kdyby chtěla, aby se to Marcela dozvěděla. Tak by jí dala kopii toho instrukčního dopisu do jejích desek. Nemyslíš? Co na tom záleží. Ať si myslí co chce.“

Mario: „Jo, v tom máš pravdu. Kdyby jí dala kopii toho dopisu, tak nás rozmázne kamaráde.“

V kanceláři u Marcely.

Margarita: „Ale já to nechápu Marcelo.Všechny ty vzkazy napsal Mario, ne Armando. Podívej.“

Marcela: „To je to, co říká Beatriz. A to, co píše Mario Armandovi v tom dopise.“

Začíná číst Margaritě dopis a vysvětluje jí, že ho Mario napsal v době, kdy s ním letěla do Miami a Armando zůstal s Betty v Bogotě.

Margarita (zděšeně): „Takže Armando s tou ženou chodil? To snad ne!“

Marcela: „Margarito, proboha, copak to nechápeš? Když tehdy Armando předal podnik Beatriz, tak jednoduše začal mít strach kvůli tomu jejímu kamarádovi nebo příteli nebo co to je. Tak vymysleli plán, podle kterého se měla Beatriz zamilovat a oni by si tak pojistili podnik.“

Margarita: „To je zrůdné, Marcelo. Armando by něčeho takového nebyl schopný. Už vůbec ne s takovou ženou, proboha.“

Marcela: „Ne?“ pokračuje ve čtení dopisu, kde se píše, že Armando nesmí přenechat Betty Nicolasovi

Margarita (pláče): „Hrozné, hrozné, ale to ještě nic neznamená. Jsou to psaníčka, která ani Armando nepsal.“

Marcela: „Ne, Margarito, ne, ty to nechápeš?! Spali spolu. Armando a Beatriz spolu spali.“

Margarita (plačtivě): „No to není možné. Bože můj, to už je na mě moc. Ne, já si myslím, že by se Armando vyspal s takovou ženskou jako je ona. To by neudělal za nic na světě. Já ho znám Marcelo. Je to můj syn.“

Marcela dále čte dopis, kde se píše o polibcích i o posteli.

Margarita: „Řeknu ti jedno. Je to naprosto odporné.“

Marcela: „Teď už chápeš proč si ho nemůžu vzít? Nemůžu si vzít člověka, který je schopný všeho. Který si se mnou zahrává.“

Margarita: „Dovol, abych ti něco řekla Marcelo. Jsem tím ohromená ještě víc než ty. Nemůžu uvěřit, že by byl schopný něčeho takového. Nechápu to. Nejde mi to do hlavy.“

Marcela: „Ale udělal to. Je to jiný člověk.“

Margarita: „Ano, vypadá to jako by to udělal někdo jiný. Ale co na to říct? Musíme tu svatbu zrušit, drahá. Musíme obvolat hosty, aby nejezdili do našeho domu, protože kdyby přijeli se svatebními dary, tak bychom je museli stejně vracet a ještě jim říkat co se stalo. Chci ti říct jednu věc. To, co udělal Armando Mendoza s tou ženskou, je odporné. Udělal to, protože… byl bláznivý fanatik, který si usmyslel, že splní nedosažitelné cíle. Uklidňuje mě jen jedna věc, že to neudělal naštěstí, protože by byl do ní zamilovaný. Něco ti teď řeknu, že tohle, to už bych nesnesla Marcelo. To ne.“ pláče

Armando odchází z kanceláře a Mario jde za ním.

Mario: „Počkej, stůj, řekni mi jednu věc. Co chceš udělat s Betty? Ty chceš za ní jít a vysvětlit jí to. Je to tak? Ale co potom? Stejně odešla. Tak proč?“

Armando: „Protože teď potřebuju klid. Vnitřní klid Calderóne. Klid v srdci.“

Mario: „Áha.“

Armando (zvyšuje hlas): „Já vím, že ti to přijde hloupé. Ale já potřebuju svůj vztah s Betty vyřešit!“

Mario: „Dobře. Ty za ní pojedeš, abys jí to vysvětlil, aby ses jí omluvil. Fajn. A ještě něco?“

Armando: „Ano, ještě něco.“

Mario: „Co ještě?“

Armando: „Já potřebuju….aby byla….po mém boku.“

Mario: „Ty chceš ve vztahu s ní pokračovat?“

Armando: „Ano.“

Mario: „Ty ses zbláznil! A co se stane až se to dozvědí?“

Armando: „Co víc se může stát Calderóne?“

Mario: „A co Marcela. Zrušíte dlouho plánovanou svatbu a ty si začneš s Betty?“

Armando: „Můj vztah s Marcelou je už v podstatě ukončený. Kromě toho jí nemusím nijak vykládat ani vysvětlovat, co budu dál dělat.“

Mario: „Ne, jistěže ne.“

Armando s Mariem odchází chodbou k výtahu

Patricia: „Armando!“

Armando (jí napodobuje): „Armando!“

Patricia: „Armando, co mám dělat s těmi číšníky? Co mám dělat s hotovým obědem?“

Armando: „Můžeš jít do zasedací místnosti, vzít si sebou číšníky, nechat prostřít jídlo a pak se tím vším za-dá-vit.“

Patricia: „Armando Mendozo, kdo už má tobě a ostatním členům rady rozumět?! Kdyby oběd nebyl, tak na mě budete křičet. Když zařídím číšníky, aby vás obsloužili, tak mi nadáváte. Když si myslíte, že oběd není připraven, tak mě urážíte a když oběd připraven je, tak mě ponižujete a když myslím na rozpočet téhle firmy a ptám se tě, jak mám s obědem naložit, tak mi řekneš, nech si prostřít to jídlo a pak se s ním můžeš ZADÁVIT!“

Po chodbě k nim přichází Margarita s Marcelou.

Margarita: „Co se to tu zase děje?“

Patricia: „Armando mě málem uhodil, protože jsem se ho jen zeptala co bude s obědem.“

Marcela: „Řekni číšníkům, aby to jídlo rozdělili mezi zaměstnance kantýny.“

Margarita: „Patricio, potřebovala bych, abys mi pomohla vyřídit nějaké  telefonáty.“

Patricia: „Ano ovšem Margarito. Co je třeba zařídit?“

Margarita: „Zavolat všem hostům, že se nebude konat ani předávání darů ani svatba.“

Patricia (udiveně): „Ty jsi opravdu tu svatbu zrušila?! Marce, a já už jsem svůj dárek koupila.“

Marcela: „Víš, tady bych to nerada komentovala. Potřebuju jen to, abys nám pomohla s těmi telefonáty. To je všechno.“

Patricia: „Ano, jistě Marce.“

Marcela (se obrací k Armandovi, který čeká na výtah): „Mohla bych s tebou mluvit?“

Armando němě pokývne hlavou.

Marcela: „V kanceláři.“

Armando (Mariovi): „Počkej na mě u sebe, prosím tě.“

Marcela: „Nepřipravím tě o moc času.“

Patricia: „Ta svatba je opravdu zrušená Margarito?“

Margarita (netrpělivě): „Ano Patricio. O tom se budeme bavit za zavřenými dveřmi.“

Sandra s Marianou se na sebe zděšeně podívají.

Marcela jde s Armandem do své kanceláře.

Marcela: „Nezdržím tě tu dlouho.“ Chodí nervózně sem a tam. „Vím, že na tebe čeká tvůj kamarád. Ani nebudeme mluvit o zrušení té svatby. To bylo tvoje potlačované přání a dával jsi mi to také najevo už hodně dlouho. Z toho pohledu ta, která bude muset cosi vysvětlovat všem hostům a snášet jejich otázky a jejich utahování, ta, která to odnese, budu já.“

Armando: „Já jim to můžu vysvětlit Marcelo.“

Marcela: „Nedělej si starosti, mockrát díky. Tvou pomoc nepotřebuju. Pokud jde o svatbu nemusíš mít obavy.“ Sedá si ke stolu. „Pokud jde o to, co proběhlo na správní radě, o tu laskavost, kterou nám všem Beatriz prokázala a zejména  pak mě, to, že tě prozradila, nikdy bych si nemohla vzít muže, který má dvě tváře. Který je schopný zahrávat si nejen s vlastním životem, ale i s životy jiných lidí aniž by cokoliv tušili. Muže, který byl schopný zahrávat si s majetkem, prací, úsilím nejen svých rodičů, ale také mých. Nebyl jsi schopný ctít ani jejich památku a popel. Hazardoval jsi s majetkem mým i mých sourozenců. Odevzdal jsi té ženě úplně všechno, že? Nejen svůj majetek i svůj život.“

Armando: „Marcelo, už jsem ti to říkal. Musel jsem jí důvěřovat, ty bys to nedovolila.“

Marcela: „Jako vždy jsi se rozhodl nejlépe, jak jsi jen mohl, že Armando. A odevzdal jsi všechno té ženě, která tě prozradila na správní radě. Blahopřeju ti.“ Tleská. „Armando, moc pěkné. Důvěřoval jsi neznámé ženě. Raději jsi důvěřoval neznámé ženě než abys důvěřoval ženě, která tě vždycky milovala, ženě, která za tebe vždy obětovala vlastní kůži, vlastního bratra, aby místo něj hlasovala pro tebe a pomohla ti na místo prezidenta, ženě, která když pokaždé přišla do tvého bytu tě viděla unaveného, deprimovaného, která vždycky snesla, že se jí ani letmo nedotkneš. Téhle ženě, která se tě vždycky bezpodmínečně zastávala Armando. Obětovala jsem ti svůj život. Ale ty ses rozhodl jinak. A i já jsem se rozhodla. Nechci se za tebe provdat. Ale… nemusíš mít žádné výčitky.“ pláče

Armando: „Poslyš Marcelo… vím, že nemůžu napravit to, co jsem ti udělal, ani záležitost se svatbou, ale slibuju ti jednu věc, že všechno o co přišla Ecomoda, všechno o co přišla tvoje rodina i moje, zase získám zpátky.“

Marcela: „Víš ty co? My od tebe nic nečekáme. Nemusíš si už dělat starosti.“

Armando (pomalu): „Přesto mi věř, že mě to moc mrzí Marcelo a moc dobře chápu, jak se teď musíš cítit. Chápu také proč ke mně cítíš takový odpor. Vím, že nejsem člověk zasluhující důvěru. A chápu také, proč chceš tu svatbu zrušit. Ty nemáš důvod vzít si za muže člověka, který si tě nezaslouží. A už vůbec ne strávit zbytek svého života s člověkem, který ti tolik lhal. Rozumím ti a je mi to moc líto Marcelo. Proto tě prosím, abys mi odpustila.“

Vstává a chce odejít.

Marcela: „Neskončila jsem Armando.“ Armando si znovu sedá ke stolu. „Ptala jsem se sama sebe, proč jsi to všechno dělal za mými zády. A přišla chvíle, kdy jsem to pochopila. I když jsem nesouhlasila. Pochopila jsem, že jsi to udělal kvůli svému egu … abys porazil Daniela. Odevzdal jsi podnik Beatriz, abys ho tak mohl uchránit před věřiteli. Je to tak?“

Armando souhlasně pokyvuje hlavou.

„Je tu něco, co pochopit nedokážu. A s čím vůbec nemohu  souhlasit.“ Marcela vyndává ze stolu dopis Maria „Chtěla bych vědět, co si myslíš o tomhle: Milý pane prezidente, tady máš další instrukce, jak pokračovat v té hororové rutině s Betty...“

Armando (naštvaně): „Kdo ti to dal Marcelo?!“

Marcela (hystericky hází po Armandovi všechna přáníčka): „Tohle je ta romantická rutina, tohle, tohle….“

Armando si zakrývá jen rukama obličej. Marcela pláče.

Armando: „Uklidni se.“

Marcela (dále čte): „…psát tahle psaníčka bylo těžší než cokoliv jiného, protože u těch předchozích jsi mi alespoň říkal co se stalo minulou noc, o vášnivých polibcích, kterými jsi ji okouzlil, díky nimž ses s ní dostal do pekla, chci říci do postele…“

Armando: „Kdo ti to dal, Marcelo!! Kdo ti to dal!“

Marcela: „A kdo myslíš?“ … Ta samá, ta samá žena, která tě prozradila na schůzi. Beatriz. Ta, které jsi dal celý svůj život a veškerou důvěru … dej si sklenku, aby zkrásněla, odvez ji domů a pokud najdeš v sobě inspiraci, tak se s ní vyspi.“

Armando: „To stačilo Marcelo!“

Marcela: „Ano, ano dovedu si představit tvůj mučednický výraz, když čteš tyto řádky, ale už přece tolik netrpíš, když s ní máš jít do postele.“

Armando: „Marcelo, už toho nech. Už toho nech! Znám moc dobře obsah toho dopisu. Znám ho nazpaměť. Ale něco ti řeknu, už jsem vysvětlil, proč jsem to udělal. Vysvětlil jsem to správní radě. Řekl jsem to přede všemi. Soud už skončil.Já jsem prohrál. Takže dost.“ Chce odejít.

Marcela: „Ovšem. Vysvětlil jsi správní radě, že všechno co jsi udělal bylo legální. Ale nějak jsi správní radě neřekl, že jsi kvůli tomu s ní vlezl do postele.“

Armando: „Už nebudu nic vysvětlovat.“

Marcela: „Není třeba, abys něco vysvětloval. Ten dopis je v tomto směru dostatečně výmluvný. Nedělej si starosti. Ale já k tmu přidám jedinou věc.“ Dá Armandovi facku. „Mohla bych ti odpustit tu finanční ztrátu, ale to, že jsi spadl tak nízko, to ne. Teď můžeš jít.“

Armando se chytne za tvář a odchází z kanceláře.

Marcela začne zoufale plakat, padne na kolena a pláče dál.