EPIZODA - 118

Daniel se ptá Betty zda už všichni přišli. Na chodbě potkává Patricii, která nese kávu.

Patricia (v duchu): „Áááá, to není možné.“

Daniel: „Patricio, neříkej mi, že tady lidem roznášíš kávu. Chtějí snad k tvému stolu posadit děvče z kantýny? Jestli jsi změnila práci připadá mi to jako rozumné rozhodnutí.“

Patricia: „Je mi líto, že tě musím zklamat Danieli, ale tak to není. Jde totiž o to, že je podnik plný úplně neschopných lidí, takže já musím dělat práci za všechny ostatní, protože jsem jediný člověk, který člověk, který má vysoký smysl pro zodpovědnost.“

Patricia (s tácem v ruce obchází Daniela a volá na Sandru a Marianu): „Hej vy, nezvonil mi telefon? - Aslepoň mi můžete odpovědět nebo vás to snad taky obtěžuje?“

Sandra (telefonuje, odloží sluchátko): „Né, né, nezvonil.“

Patricia: „Mnohokrát děkuji.“

Daniel: „Očekáváš telefonát od přítele? Ještě se neohlásil?“

Patricia: „Nepleť se do věcí, do kterých ti nic není.“

Daniel: „Ale mě to zajímá. Sehnala jsi šest milionů na auto?“

Patricia: „No jistě, už je mám.“

Daniel: „Skvělé. Mám radost. Na druhé straně ovšem sis mohla vydělat mnohem víc než těch šest milionů.“

Patricia (vyjeveně): „Vážně? Jak to myslíš?“

Daniel: „Nevěděl jsem, že jsi schopná i jako servírka.“

Patricia: „Já nejsem žádná servírka. Tohle je jenom náhoda.“

Daniel: „Ale podívej se, jsi velmi úspěšná servírka. Nejen že bys servírovala mým přátelům nápoje a dobré jídlo. Ty bys byla moc sexy. Jistě, kdybys měla uniformu pokojské jaké děvčata v anglických erotických filmech, ujišťuju tě, že bys mohla překročit částku šesti milionů pesos.“

Patricia (naštvaně): „Danieli, byl bys tak laskavý a otevřel mi ty dveře. Pomůžeš mi s dveřmi do zasedací místnosti?!“

Odchází a Daniel jde za ní. Oba vchází do zasedací místnosti. Patricia všem roznáší nápoje a Daniel všechny zdraví.

Daniel: „Dobrý den. Nebo mám říct špatný den, Armando.“

Armando: „Podívejte, kdo právě přišel. To je radost pro všechny, to je radost do domu. Dobrý den Danieli, protože pro každého z nás to bude výborný den. Jistě, jen pro tebe ne.“

Daniel: „Opravdu? Jsi si jistý, že bude dobrý pro všechny?“

Roberto: „Prosím vás, prosím vás pánové, nechci tu další nesmyslné sarkastické poznámky. Nechci dnes mezi vámi dvěma žádné hádky. Ať tahle schůze proběhne v klidu.“ K Danielovi „Aslepoň pozdrav.“

Daniel: „Omlouvám se Roberto. Jak se máš?“

Daniel se zdraví s Margaritou a Marcelou.

Armando: „Patty, co je s těmi číšníky?“

Patricia: „Hned přijdou Armando. Omluvte mě.“

Armando (ironicky): „Patty! Tohle je nějaký nový demokratický systém obsluhy, ve kterém je možné obsloužit jen některé členy správní rady, zatímco ostatní ne? Proč není možné obsloužit prezidenta?“

Armando (pozoruje Patricii ): „Patty, proč mi nepřineseš kávu? Prosím tě! Doktore Calderóne, přejete si něco?“

Mario: „Děkuji doktore Mendozo. Ano, Patty, jednu kávu prosím.“

Armando: „Patty a jedlou sodu pro doktora Valenciu.“

Daniel: „Spíš prášky na nervy pro všechny. A lékaře.“

Patricia (mává prázdným tácem): „No tak prosím vás, buďte chvíli vážní. Já  jsem unavená a musím pracovat.“

Roberto: „Patty, kávu pro všechny prosím.“

Margarita: „Ano Patricio, kávu pro všechny, nic jiného.“

Hugo: „Á Patty Patt, já jsem po tobě chtěl sušenky a ne kreolský loupák, co?“ podává jí talířek „Popletla jsi to a džus prosím ananasový.“

Guttiérez: „Á Patty, aj toult jú, nou čukr.“

Hugo: „Říká se sugar.“

Patricia (odchází): „Co je to za den? Pátek třináctého? Není přece možné, aby se mi děly tyhle všechny věci. Ti mizerní číšníci se ještě neuráčili přijít. Přinutili mě roznášet kafe a ty kozy z kantýny vyhlásily stávku. Nejhorší na tom je, že mě Daniel Valencia přistihnul, jak tu pobíhám jako servírka.“

Patricia zvedá telefonní sluchátko a vytáčí číslo. Je tam obsazeno.

Patricia: „To je strašný. Hej vy (volá na Sandru a Marianu) nezvonil mi telefon?“

Sandra+Mariana: „Néééé.“ (podívají se na sebe) „Néééé“. Zpívají „Protože ty nerozumíš slovům…“

Patricia: „No jasně vy slavíci“. Vezme tác a odchází. „To by ještě chybělo, aby mi ten ničema Nicolas odmítl dát ty peníze.“

K Ecomodě přijíždí v mercedesu Nicolas. Prosí Wilsona, aby mu zavolal Betty, že pro ni přijel. Sandra s Marianou opět popohánějí Betty, že už na ni všichni čekají. V kanceláři Betty zvoní telefon - volá Nicolas.

Betty mu říká ať klíče a papíry od auta nechá u Wilsona a ať jede domů, kde má na ní počkat. Betty bere desky s pravou zprávou a vychází z kanceláře. Sandra s Marianou se baví, že před vchodem do firmy je Nicolas. Patricia, která to slyší, nechá vše ležet a běží ven. Mezitím se Nicolas loučí s mercedesem, políbí ho a říká. „Poslední polibek je vždy hořký.“

Najednou uslyší Patricii a plazí se podél zaparkovaných aut pryč. Patricia běhá před Ecomodou, ptá se Wilsona, ale Nicolase nemůže najít. Nicolas se mezitím postavil do výlohy mezi ostatní vystavené figuríny s oblečením.

Zklamaná Patricia se vrací zpět do práce.

Patricia: „Ten ničema jeden brejlatej, lakomej, upláchnul mi.“

Klub se diví Inesitě proč přišla do práce, když tam není co dělat. Betty kolem nich prochází do zasedačky a Patricia přináší vedení kávu. Mezitím Hugo v zasedačce vypráví, co dělal předešlé noci.

Hugo: „Neumíte si představit, jaký mejdan jsem dneska v noci zažil, až do čtyř hodin do rána. To místo se jmenuje Big Macho. Člověk tam přijde a dostane lahvičku oleje, aby si ji rozetřel po celém těle a pak začne řádit. No a já jsem se odvázal a můj cukroušek mě musel odvést násilím a já jsem byl šťastný, naprosto štěstím bez sebe, no a koho to, co říkám nezajímá, přichází o nejlepší místo v dnešní Bogotě.“

Marcela právě dotelefonovala s Marií Beatriz a řekla všem, že Maria Beatriz teprve vstala, takže mají začít schůzi bez ní.

Hugo: „Já vám říkám, musí být úplně zničená, protože to včera rozjela jako šílená.“ Směje se.

Do zasedací místnosti vstupuje Betty s hromadou desek.

Betty: „Dobrý den.“ Všichni ji zdraví.

Roberto: „Tohle je ta bilance.“

Betty: „Ano.“

Do zasedačky přichází také Patricia: „Pardón.“

Roberto (k Betty): „Určitě tu zůstanete na celou schůzi.“

Patricia: „Ano jistě Roberto.“

Armando: „Patricio, ty teda ne. Ano tatínku, Betty tu s námi zůstane na schůzi, aby nám vysvětlila bilanci a svou zprávu. Neměj obavy.

Daniel: „Nemůžu se už dočkat, jak nám to vysvětlíte doktorko Beatriz.“

Armando (se napije kávy): „Patricio, je to studené. Ta káva je studená!“

Patricia: „Ale Armando, neříkej mi, že chceš, abych ti ji ohřála.“

Armando: „Ne, nemám nic takového v úmyslu, má drahá Patricio. Ani náhodou. Víš ty co, přines mi led a já to vypiju jako ice coffee. (k Mariovi) Chceš přinést led nebo to vypiješ takhle?“

Mario (ochutnává): „To je příšerné Patty.“ Vrací Patricii šálek

Armando: „Patricio, co uděláš s číšníky?“

Patricia: „Armando, ještě nepřišli.“

Roberto: „Dobrá.“ K Betty: „Rozdejte ty složky děvče, ať můžeme konečně začít pracovat. Posadíme se.“

Betty rozdává desky.

Roberto: „Vážení, rád bych pro tuto schůzi stanovil několik pravidel hry.  Nejprve bych chtěl detailně zanalyzovat celkovou bilanci a teprve potom, potom se budeme vyjadřovat ke zjištěním. Souhlasíte se mnou?“

Armando: „Jistě.“

Daniel: „Pro mě, za mě, pro mě to není problém Roberto. Žádný spěch. Já si s chutí vyslechnu, co nám hodlají říct.“

Margarita: „Tak ještě okamžik. Já vás chci na něco upozornit. Tohle se nemůže zvrtnout v bitvu mezi vámi dvěma. Roberto a já jsme přijeli z Londýna nejenom kvůli dnešní schůzi, že ano miláčku, ale také kvůli svatbě Armanda a Marcely. Z tohohle důvodu by všechno mělo proběhnout pokud možno co nejvíce v klidu. A pokud mezi sebou máte neshody, poradíme si s nimi jako rodina, kterou jsme, s laskavostí a s úctou. Je to jasné! Protože až schůze skončí, sejdeme se u nás doma na předávání darů snoubencům.“

Roberto: „Ano a za žádných okolností nehodláme připustit, aby předávání svatebních darů nebo nastávající svatební obřad byly narušeny obchodními spory. Takže vás žádám o respekt, protože blížící se svatba by měla být důvodem ke smíření mezi námi všemi. To je vše. Betty, prosím vás, posaďte se.“

Armando podává Betty židli: „Tak vážení začneme.“

Hugo: „No, máte pro mě vážně překrásnou složku.“

Všichni otevírají své desky.

„A tyhle papírky jsou na co?“ Vyndává malé kartičky. „Abychom si všichni udělali vlaštovky a hráli si?“

Armando otevře své desky a uvidí dopis Maria s jeho instrukcemi. Celý ztuhne. Podívá se na Roberta a čte dopis. Betty sedí a nehybně hledí před sebe. Také Mario objeví ve svých deskách osudný dopis a začne ho číst.

Roberto: „Okamžik, co znamená tahle první stránka?“

Armando: „Ne, ne tatínku nečti to, nečti to, došlo k nějaké chybě. To nečti.“

Betty: „Ta první stránka pane Roberto, je shrnutím naší celkové bilance.“

Armando (vytrhne papíry Marcele a dívá se do nich, v duchu si říká): „V téhle dopis není.“

Mario (nejprve vytrhne složku Guttiérezovi a dívá se do ní): „Ten dopis v ní není, vypadá to, že je založený jen do našich složek.“

Armando s Mariem se na sebe udiveně dívají.

Margarita: „Co se to tu děje?“

Roberto: „Slečno, prosím vás, co jsou to tady ta pasiva za 97 miliard a 15 miliard pesos? Co to je?“

Armando se chytá za hlavu, Mario rychle píše na kartičku vzkaz a předává ho Armandovi, kde je napsáno „BETTY PŘEDLOŽILA PRAVOU BILANCI.“

Armando (zakřičí): „Okamžik. Tohle není ta bilance, která se měla předložit na schůzi vedení. Došlo zřejmě k omylu. Beatriz, prosím vás, seberte všechny ty složky.“

Betty: „Ne doktore.“

Armando (vztekle): „Tak to udělám já.“

Vstane a vztekle začne všem brát desky. „S dovolením prosím vás, promiňte, promiňte.“ Mario mu pomáhá.

Armando (křičí): „Musíme ukončit dnešní schůzi vedení!“

Daniel (Armandovi vytrhne papíry): „Ne Armando, tahle schůze dneska nekončí.  Tady není žádná chyba. Roberto, vysvětlím ti ta pasiva za 97 miliard pesos, za téměř 50 milionů dolarů. Je to pohledávka, kterou se Ecomoda zavázala Terramodě. A to není všechno. Pravdou je, že Terramoda vlastní zástavu na veškerý obchodní majetek Ecomody.“

Margarita: „O čem to tu mluvíte?“

Daniel: „Margarito o tom, že ve skutečnosti je Terramoda vlastníkem Ecomody.“

Margarita: „Ale co je to, ta Terramoda?“

Daniel: „Nic ti to neříká? To je společnost, jejíž majitelkou je doktorka Beatriz Pinsónová Solanová!“

Armando: „Nevíš o co se jedná! Tak toho nech!“

Daniel: „Jistěže to vím Armando!“ Vyndává z aktovky tlustou knihu a hází ji na stůl. „Skoncujeme s podvody Armando, skončeme tu hru. Tohle je Věstník Institutu pro technickou a obchodní komoru. V něm najdete všechna čísla, o kterých se bavíme.“

Armando si zničeně sedne.

Daniel pokračuje: „Nadešla chvíle Armando, abys nám to vysvětlil. Abys přestal vykládat samé lži a postavil se této realitě. Cos provedl se společností, kterou jsme ti dali? Ecomoda je předmětem  pohrdání ve všech firmách v tomto městě. Armando, předali jsme ti naši společnost. Co jsi to udělal? Cos provedl s naším dědictvím? S naším dědictvím, které vytvořili tvoje rodiče a moji. Přišel jsi o ni? Protože už neexistuje Armando!“

Armando: „Ale existuje. Je dobře chráněna!“

Betty jen stěží zadržuje pláč.

Daniel: „Ty hlupáku, je obstavená!“

Do zasedací místnosti vesele vchází Patricia.

Patricia: „Už dorazili naši číšníci!“

Armando (zařve): „Patricio Fernandezová, vypadni odtud!“

Daniel: „Odejdi odtud, ale hned!“

Marcela: „Pošli číšníky pryč, teď sem nikdo nesmí. Vypadni!“

Nešťastná Patricia vycouvá ze zasedací místnosti.

Roberto: „Prosím vás, prosím vás, musíme se teď uklidnit. Uklidněte se!“

Armando (vstává, sundává si brýle a řve na Daniela): „Danieli Valencio, ty už se mi neopovaž nadávat do hlupáků. Ty mi nebudeš říkat, že jsem hlupák!“  strčí do Daniela.

Daniel: „Tak co ti mám říct, že jsi patetický, hysterický…“ vrazí Armandovi facku.

Roberto je od sebe odtrhává a křičí na ně.  „Buďte zticha! To stačí! Prosím vás!“

Vší silou praští Věstníkem o stůl.  „Sedněte si!“

Všichni se posadí. Marcela pláče.

Hugo: „No ještě štěstí, že opravdový muž umlčel tyhle dva pantery. Protože při téhle migréně, kterou mám, mi připadá, že jsou jako dvě sopky při zemětřesení.“

Roberto (už klidně k Armandovi): „Co to má znamenat?“

Daniel: „Marcelo, myslím, že poprvé za celý svůj život budeme svědky, jak říká pravdu.“

Roberto: „Danieli, prosím tě. Já od teď budu řídit tuhle schůzi. ….  Armando, přišel jsi o firmu?“

Armando (tiše): „Ne, ne tatínku, nepřišel jsem o ni.“

Daniel: „Doktorko Betty, když jste taková profesionálka uznávaná pro svou bystrost a výkonnost, mám jednu otázku: jestliže nad  Ecomodou visí obstavení veškerého obchodního majetku plus 15  miliard pesos, které dluží, vy si snad nemyslíte, že můžeme říct,  že přišel o společnost?“

Armando: „Danieli, firma je napsaná na Beatriz.“

Marcela (plačtivě): „Jak to, že je společnost napsaná na Beatriz, Armando?  Tys jí ji odevzdal? Tys jí ji daroval?“

Marcela si přitáhne křeslo, na kterém sedí Betty, cloumá s ní a hystericky na ni křičí:

Marcela: „Jak jste to  dokázala? Co jste udělala? Jak jste to …“

Roberto: „Marcelo, prosím tě, prosím Marcelo … Armando, vysvětli mi to.“

Armando: „Co se týče … zástavy na celkový obchodní majetek, udělali jsme to, abychom ochránili Ecomodu před obstavením bankami.“

Marcela (pláče): „Před obstavením? Jakým obstavením?“

Armando: „Neuspěli jsme s prodejem dvou kolekcí. To přece víš, Marcelo.“

Daniel: „Neuspěli jsme se dvěma kolekcemi? Tys to věděl Hugo? To je ale novinka!“

Armando: „Tohle není novinka, Danieli. To není novinka! Sám dobře víš, že kvůli změně materiálu jsme neuspěli v jedné kolekci…“

Daniel (mu skáče do řeči): „…a když jsme žádali,aby se svolala schůze na vyhodnocení všech škod a zhodnocení bilance, vy jste to odmítli, protože podle vás se měly ztráty bez problémů nahradit.“

Armando (křičí): „To už se nahradili Danieli!!“

Daniel: „Ano Armando, to vidíme. Nevěděli jsme to o té druhé kolekci. Podle poslední zprávy, kterou jste nám předložili, ta kolekce zaznamenala úspěch. ……… Tady je.“ Vyndává desky a předává je Robertovi. „Zpráva o poslední bilanci. Pověz nám Mario, co se stalo s touhle bilancí. Zfalšovali jste ji?“

Roberto (udiveně): „Copak vy jste snad falšovali bilanci?“

Daniel: „Roberto, nečekej, že ti odpovědí. Celá věc je úplně jasná. Oni tihle dva podvodníci - Armando a Mario, za přispění své asistentky paní doktorky Beatriz Pinsónové se rozhodli podvádět celou správní  radu, společníky. Armando, před  rokem jsme ti odevzdali podnik,  který prosperoval, vzkvétal,  expandoval a ty ses zavázal dobře jej řídit, že? A co nám teď  odevzdáváš? Společnost, která je obstavená v celé hodnotě kapitálu?! Blahopřeji ti Armando, to se povedlo. Kdo by to byl řekl.“

Marcela (vstává ze židle a stále pláče): „Nejenom, že ji obstavili. Ty jsi odevzdal společnost téhleté ženské?“

Roberto: „Proč jsi zatajil informace tak významné naší radě. Armando, proč jsi nás tolik podváděl?“

Margarita: „Já myslím, že to vím, co to způsobilo. Vsadila bych se, že je to projektem, díky kterému získal post prezidenta. Vsadila bych  se, že je to snahou o splnění cílů, které sis stanovil.“

Armando: „Ano, ano, ano mami. Kvůli snaze o splnění svých cílů jsem snížil  kvalitu materiálů a tím i kolekcí.“

Hugo: „Jenom to slyším a dělá se mi špatně.“

Armando: „Kvůli snaze o splnění svých cílů…“ podívá se na Betty   „…jsem udělal moře chyb.“

Roberto: „Posloucháme tě Armando.“

Klub ošklivek poslouchá za dveřmi a je znepokojen tím, že na sebe uvnitř křičí. Mariana ale říká, že už se uklidnili a není jim rozumět. Patricia jim vynadá, že poslouchají za dveřmi.

Zvoní telefon.

Patricia: „Můj telefon, můj telefon, ať je to Nicolas Mora.“ Běží k telefonu. „Ecomoda. Ano, u telefonu. S kým mluvím? Co chcete advokáti? Přece vím, že dnes vyprší termín. Ne, ty peníze nemám, ale den ještě neskončil. Já vím, že jsem slíbila zaplatit hned ráno, ale budete muset počkat do odpoledne. Jak to, že mám termín do dvou hodin! Kdepak - vy mi tady nebudete nic nařizovat! Haló, haló, ničemo!“ položí telefon „Ničema je taky… ten idiot, brejlatec blbá, ten Nicolas Mora. Skvělý, radši nechal svůj mobil u Betty. ------  Ale vždyť mi dal svou vizitku. Jasně. Dal mi přece vizitku Terramody. Kde může být, kde může být. Kam jsem ji jenom dala … Moje záchrana…“ hledá na svém stole vizitku.

Armando (na schůzi): „… a krátce na to jsem nařídil Betty, aby vytvořila Terramodu.“

Roberto (povzdechne si): „Hm. Společnost na papíře.“

Armando: „Společnost na papíře byla legálně vytvořená. Dokonce jsem do ní vložil nepatrný kapitál.“

Daniel: „Nepatrný kapitál za 80.000 dolarů?“

Armando: „Danieli, prosím tě. - Firma byla vytvořena, aby chránila Ecomodu kdyby náš systém financování selhal. A on selhal. Selhalo všechno. V té situaci jsem požádal Betty, aby prostřednictvím  Terramody zařídila zástavu na majetek této společnosti. Mělo to ochránit Ecomodu, tatínku.“

Roberto: „A do jaké výše vystoupily dluhy k dnešku?“

Armando: „Byli jsme na 18 miliardách.“

Hugo: „Ale ne. To snad ne.“

Armando: „Byla to jediná možnost, jakou jsem měl. Snažte se to pochopit. Co jsem mohl dělat? Začít rozprodávat aktiva Ecomody? To jsem nechtěl. To bych nepřipustil.To by byla pro nás všechny příliš velká rána, především pro mě. Prodat aktiva mé společnosti.“

Roberto: „Tohle je ta nejhorší rána, kterou jsi nám dal. Vždyť už žádnou společnost nemáme.“

Betty: „Ale promiňte, pane Roberto, já…“

Roberto: „Promiňte slečno, ale s vámi si promluvíme až potom.“ Armando se zadívá na Betty. „Armando, jak´s to mohl udělat, jak se mohl uchýlit k nelegálním transakcím, machinacím, abys podvedl i banky.“

Armando: „Ne tatínku, není to nelegální, tohle není nelegální transakce. Je to tak legální, že nás banky nemohly obstavit.“

Roberto: „Je to jen špinavá transakce Armando. Kdyby ne, proč bys nám ji jinak zatajoval?“

Margarita: „Odpověď je stále ta samá. Kvůli projektu. Kvůli soupeření s Danielem. Armando měl včas svolat mimořádnou schůzi, seznámit nás se situací a dovolit, aby se Daniel ujal funkce prezidenta. Ale jistě, to jsi nemohl připustit. Je to tak  Armando?“

Armando se jen pousměje.

Hugo: „Moment, moment. Jestli chápu tenhle zmatek, tak společnost téhle příšerky obstavila Ecomodu za 97 miliard? To je přece snad hodnota Ecomody, pravda?“

Roberto: „To je pravda.“

Margarita: „Ano.“

Hugo: „Takže to znamená, že Ecomoda, že majitelkou Ecomody je tahle hrozná persóna. To snad Ne?“

Daniel: „Hugo, po právní stránce Armando odevzdal společnost paní doktorce Beatriz.“

Hugo: „To je šílené. To je hrozné. Já chci hned odejít. Inéz, dejte mi valeriánky nebo něco, nebo aslepoň ty valeriánky.“

Marcela: „Tady je jedna věc, které nerozumím.“

Hugo: „Jedna?“

Marcela: „Proč jsi odevzdal naši společnost zrovna jí, proč jí, proč jí?“

Armando: „Beatriz přece řídila celou oblast financování Ecomody. Byl to člověk, který toho nejvíce věděl o celé situaci s bankami, s platbami, s dodavateli. Já myslel, že to bude člověk, který nás z toho všeho dostane. Proto Beatriz.“

Marcela: „To ale není odpověď na mou otázku. Proč jsi jí tolik důvěřoval? Proč jsi - odevzdal naši společnost cizí ženské, přivandrovalci? Jak jsi jí mohl odevzdat dědictví obou našich rodin?“

Armando (jemně): „Já jsem jí důvěřoval.“

Marcela: „Tys jí důvěřoval?! A proč jsi nedůvěřoval mě?“

Armando: „Marcelo…“

Marcela: „Přece jsem tvá snoubenka, tvá partnerka, nehledě na to, že jsem žena, se kterou chceš prožít celý svůj život. Vyměnil jsi mě za ní?“

Armando: „A jak by to dopadlo? Jak by to dopadlo kdybych ti to řekl. Kdybych ti nařídil co je třeba udělat. Ty bys to neudělala! Nebo ano?“

Marcela: „Ne, já bych ti nedovolila udělat tohle podrazáctví.“

Hugo: „Promiňte. Ještě něco bych chtěl vědět. Takže Beatriz, ten hubeňour s brýlemi, co se tu předváděl v mercedesu, který byl údajně vaším přítelem, není vlastníkem Terramody? Protože vy jste o něm neustále mluvila jako o majiteli Terramody. O svém zlatém příteli.“

Daniel (mu skáče do řeči): „Hugo, to všechno bylo součástí toho jejich podvodného plánu, aby nevyvolali podezření, abychom nepřišli na jejich záměr. Byl to plán těchto supů v bílých límečcích. Ještě k tomu velmi profesionální.“

Hugo: „V tom případě, já ale nechápu, co s tím vším měl společného ten Nicolas Mora. Vy ano?“

Betty: „Já jsem si Nicolase najala, aby řídil společnost a aby obchodoval na burze.“

Hugo: „To znamená, že tenhle člověk není bohatý ani na vitamíny?“

Betty: „Ne, on není bohatý.“

Hugo: „Hm. A všechny holky v Ecomodě jsou zblázněné do tohohle chlápka, který je navíc tak  p-a-t-e-t-i-c-k-ý, opravdu. No, Nicolas Mora, náš milionář. To je teda žvást.“

Armando: „… jak se tady můžete dočíst, podařilo se nám splácet všechny naše závazky, to je zřejmé. Podařilo se nám splatit některé naše dluhy a také splácíme všechny naše úroky  ne. Já si myslím, že to je …“

Roberto: „Armando, něčemu tady nerozumím.“

Armando: „Ano?“

Roberto: „Jestliže jsou veškeré bankovní účty Ecomody a veškeré úvěry nyní zmrazené, jak se vám podařilo platit náklady na běžný chod a fungování firmy? Jak?“

Armando: „To jsme dělali prostřednictvím Terramody, tatínku. Kvůli tomu Beatriz zařídila půjčky u banky Montreal a díky tomu jsme přežili poslední měsíce.“

Daniel: „To tedy ale znamená Armando, že s každým dnem je Ecomoda zadluženější u Terramody.“

Armando (rozčileně): „Ne Danieli. Já tady nic takového neřekl. Já tady vysvětluju, že Ecomoda úspěšně splácí své závazky, které má.“

Daniel: „Nebuď přeci hlupák.“

Armando: „Ne. Prosím vás jestli dovolíte, všichni se můžete přesvědčit, že s kolekcí, kterou jsme uvedli, za chvíli dosáhneme vyrovnaného stavu. Uvědom si to Danieli.“

Daniel: „Jakýpak vyrovnaný stav člověče. Jediné co zbývá je vylikvidovat Ecomodu, prodat její akcie a rozdělit si to, co zbude.“

Betty: „Jestli mi dovolíte poznámku, to nebude nutné. Jak můžete vidět na straně čtyři, je tam několik křivek, které dokazují, že se společnost v posledních několika měsících postavila na nohy a tímhle tempem za takových šest měsíců dosáhne rovnováhy. A její zadluženost se dostane na nulu.“

Daniel: „Až za šest měsíců. To je báječné. Roberto, já potřebuju svůj kapitál. Marcelo, ty to víš. Pustil jsem se do jedné investice, musím do toho vložit peníze a jestli to neudělám, přijdu o všechno.“

Marcela: „Danieli, překvapuje mě, žes to nepochopil. Tady nemůže být o prodeji ani řeč. Tady není žádná společnost. Majitelkou je ona.“ Ukáže prstem na Betty

Daniel: „Co tím chceš naznačit Marcelo? Že ona je majitelkou Ecomody?“

Marcela: „Sám vidíš čeho byli schopní. Tak proč se jich nezeptáš?“

Daniel (přisedne si k Betty): „Doktorko Beatriz, řekněte nám co máte v rukávu?“

Betty: „Já vám nerozumím doktore.“

Daniel: „Co musíme udělat, aby jste vrátila společnost. Jaké jsou vaše aspirace?“