EPIZODA - 86

Marcela a Patrici přicházejí do muzea. Nacházejí skupinku z Ecomody a tam se dozvídají, že Armando tam byl, ale ztratil se. Sandra říká, že někam odešel s Betty, protože museli něco probrat. Berta se nabídne, že je půjde hledat.

V druhém patře čeká Armando na Betty. Prohlíží si obraz. Přichází k němu Betty a dává najevo svou přítomnost.

Betty: „Doktore!“

Armando: „Betty, to je dobře, že jste přišla. Poslyšte, já bych se vám chtěl omluvit. Vím, že jsem se k vám před Adrianou choval jako velký hulvát!“

Betty: „Ne! Vy jste se nechoval jako hulvát, pane. To já jsem byla impertinentní. Měla jsem přece pochopit, že si s ní přejete být v soukromí.“

Armando: „Ano. Ale nejednalo se o ten druh soukromí, který máte na mysli!“

Betty: „Ale já chápu slovo soukromí pokaždé stejně! Jen jste s ní chtěl být o samotě. Navíc nežádám žádné vysvětlení, pane doktore. A koneckonců vy jste prezident firmy a já vaše asistentka. Kromě toho se to stalo během pracovní doby a od té doby, co s vámi pracuji už moc dobře znám vaše potřeby směřující k vašim modelkám!“ (odchází do vedlejší místnosti a Armando jde za ní)

Armando: „Beatriz! Beatriz! (Armando začíná být rozčilený). O jakých potřebách mi to tady vlastně mluvíte! Když vás tak poslouchám, tak si připadám jako ÚCHYL!“

Betty: „Oba dobře víme, že už dlouho máte pro modelky velkou slabost, pane doktore. Ale nedělejte si starosti, já to chápu. Navíc se teď jedná o velice atraktivní ženu a je moc sympatická. Je to v podstatě žena pro vás, pane!“

Armando: „Můžete přestat říkat takové nesmysly, Beatriz?“

Betty: „Ano, pane! Přestanu říkat takové nesmysly. Teď mě omluvte, čekají na mě!“ (Betty odchází).

Armando: „Počkejte ještě, Betty! (Betty jej ale neposlouchá a míří do vedlejší místnosti. Armandovi nezbývá než jít za ní). Sakra! Beatriz, Betty. Poslouchejte mě, prosím vás. Nemůžete odejít bez toho, že byste mě vyslechla. Prosím vás. Ano? Uvědomte si, že zítra letím do ciziny. Nějakou dobu tady nebudu! Promluvme si, prosím. Promluvme si!“

Betty: „Tady ne, pane, je to nebezpečné! Mohli by nás vidět!“

V tu chvíli si všimnou Berty, která je hledá. Armando zatáhne Betty za stěnu.

Berta: „Pane Armando? Pane Armando?“

Armandovi nezbývá než se ukázat.

Armando: „Co chcete, Berto?“

Berta: „Pane Armando, shání se po vás paní Marcela.“

Armando je zděšen. „Marcela? Marcela je tady?“ Zamíří k Betty, která je dosud schovaná.

Betty: „Pane, běžte tam!“

Armando: „Bez vás nikam nepůjdu!“ (začíná být důrazný)

Betty: „Ale paní Marcela tam na vás čeká!“

Armando: „Přišel jsem pro vás a odejdu s vámi!“

Betty: „Vy jste se snad zbláznil! Víte, co si paní Marcela pomyslí, když nás uvidí odcházet spolu?“

Armando: „Ne! Nepomyslí si nic. Neuvidí nás spolu. Pojďte!“

Oba dva vycházejí a jdou směrem k Bertě, kterou mezitím zaujal jeden obraz.

Betty: „Doktore, kolik jste toho vypil?“

Armando: „Nevypil jsem vůbec nic, Betty!“

Betty: „Berta čeká na nějakou odpověď!“

Armando: „Hned jí odpovím! Berto!?“

Berta: „Ano, pane?“

Armando: „Prosím, Berto, řekněte paní Marcele, že jste mě nenašla.“

Berta: „Proč, pane doktore? Vždyť vás tady vidím. Nebo mi chcete říct, že jste nějaký muzejní přízrak?“

Armando: „Ha, ha. Běžte dolů a řekněte, že jste mě neviděla! Ano?“

Berta: „Pane doktore, vy opravdu chcete, abych paní Marcele lhala?“

Armando: „Milá Berto, vy teď sejdete dolů a řeknete, že jste mě nenašla. A jestli pak neudržíte jazyk za zuby, tak vám ho uříznu, než vás vyhodím!“

Berta: „Jen buďte klidný. Jazyk za zuby udržím. Hezky si ho smotám do ruličky.“

Armando: „Fajn!“

Armando a Betty odcházejí.

Betty: „Doktore, paní Marcela vás zabije až se dozví, že jste odešel a ještě navíc, že jste odešel se mnou!“

Armando: „Beatriz, ona nás z ničeho nepodezírá!“

Betty: „To ne, ale začne nás podezírat!“

Armando: „Myslíte, že bychom už odsud mohli odejít?“ (začíná být už nervózní)

Betty: „A co když nás uvidí?“

Armando: „Nikdo nás neuvidí, pojďte. Bude to v pohodě!“

Nakonec se mu ji povede odvést.

Berta cestou zpátky potkává Marcelu a Patricii. Marcela se ptá, zda neviděla Armanda nebo Betty. Berta prohlásí, že nikoho z nich neviděla. (V tu chvíli je vidět, jak Armando a Betty odcházejí za jejich zády). Raději odchází domů, aby náhodou něco neprozradila jim, nebo komukoliv z klubu. Marcela ztrácí klid. A pokračuje v hledání. Armando a Betty zatím vycházejí z muzea.

Armando: „Tak vidíte, že se vůbec nic nestalo!“

Betty: „Berta nás viděla!“

Armando: „Však vy už jí to zítra nějak vysvětlíte! Uklidněte se Beatriz!“

Marcela je naštvaná, že jí Armando utekl. Patricie dodává něco v tom smyslu, že Betty by pro Armanda udělala cokoliv. Marcela chce zavolat na mobil. Betty a Armando přicházejí k autu.

Betty: „Pane doktore, budete z toho mít ohromné problémy!“

Armando: „Ne, Beatriz, mě totiž záleží jenom na vás. Pochopte to konečně! Nastupte!“ (oba dva si sedají do auta a Armando pokračuje v hovoru) „Tak, Beatriz. Já chci abyste věděla, že jste pro mě důležitější než nějaká Adriana Arboledová nebo Marcela. Než jakákoliv žena! To je všechno!“

Betty: „To ale není pravda!“ (snaží se ho opravit)

Armando: „Ale je to pravda! (nakloní se k ní a vášnivě ji políbí) Ano, je to pravda! (začne mu zvonit telefon a Armando začne být podrážděný) Bože můj, mobil!“

Betty: „Kdo to je? Paní Marcela? Vezměte to, vezměte to, prosím vás. Když to neuděláte, tak to bude horší. Co když nás viděli spolu odcházet? Tak to vezměte, prosím!“

Armando: „No tak dobře, vezmu to. Haló? Ahoj miláčku.“

Marcela: „Kde jsi?“

Armando: „Já? Já právě odjíždím z Národního muzea. Kde jsi ty? Slyším nějaký hluk. Zní to jako nějaká hala, nebo co?“

Marcela: „V Národním muzeu!“

Armando: „Ty jsi taky v Národním muzeu? No a co v tom muzeu děláš?“

Marcela: „Abys věděl drahý, tak Katalina mě taky pozvala!“

Armando: „A proč jsi mi to neřekla, miláčku? Počkal bych tam na tebe!“

Marcela: „To víš, miláčku, chtěla jsem tě překvapit!“

Armando: „Á, to je fajn, to je fajn. Ale já už jsem odtamtud odešel. Říkal jsem ti, že tam budu jenom chvíli s našimi zaměstnanci.“

Marcela: „A proč ses s nikým nerozloučil?“

Armando: „Protože, kdybych se s někým rozloučil, Katalina by si toho všimla a nechtěla by mě pustit.“

Marcela: „A s kým jsi?“

Armando: „Já?“

Marcela: „Ano, ty!“

Armando: „S Betty.“

Marcela: „Vážně? A co děláte?“

Armando: „Víš, jde jen o to, že jsem ji musel z toho muzea odvést, protože musíme ještě vyřešit nějaké věci, Marcelo!“

Marcela: „Jaké věci?“

Armando: „Ale miláčku, zítra brzo ráno odlétáme do Palm Beach. A já se ještě musím s Betty poradit o spoustě věcí! Koneckonců ona tu firmu bude místo mě řídit. No a zítra bych to v žádném případě nestihl. No, takže to udělám teď.“

Marcela: „A to znamená, že by jsi stejně nepřišel ke mně domů, tak brzy, jak jsi říkal!“

Armando začíná ztrácet trpělivost a zvyšuje hlas. Betty se jej snaží uklidni, ale marně!

Armando: „Marcelo! Počkej! Já sem ti říkal, že se jedu podívat do muzea na tu výstavu a že se tam určitě zdržím pár hodin. A přesně to se taky stalo! Přišel jsem na výstavu, teď odjíždím a začnu vyřizovat nějaké věci, které se týkají podniku, tedy Beatriz. Něco ti řeknu. Ještě pořád mám dost času! Kromě toho nechápu, proč si stěžuješ? Když ty sama ještě taky nejsi doma, Marcelo! Ani ty tam ještě nejsi! S kým jsi myslela, že mě uvidíš? Co? No tak! Řekni mi to! S kým jsi myslela, že mě překvapíš? Co ti řekli zaměstnanci Ecomody? Že jsem tam s někým byl?

Marcela: „To ne, nikdo mi vůbec nic neřekl.“

Armando: „No jistě! Neřekli ti vůbec nic, protože nedělám vůbec nic špatného. To je jednoduché!“

Marcela: „No tak dobře, v kolik se tedy uvidíme?“

Armando: „Uvidíme se později!“

Marcela: „Tak dobře, budu čekat!“

Marcela Patricii vysvětlí, že Armando už odešel s Betty a že jej nebude sledovat. Sama ho poslala za tou druhou. Prý Patricii neměla brát s sebou. Patricie nechápe proč.

Mezitím vše pokračuje v autě, kde je Betty nešťastná, protože Armando Marcele lže a že na ní křičí.

Armando: „Takže co, Beatriz, nakonec co? Na čí straně jste? Dobře víte, musím jednat takhle! Nemám jinou možnost!“

Betty: „Pane, já mám z toho moc špatný pocit. Takové lhaní paní Marcele a ještě navíc na ni takhle křičíte! No, to mi taky moc nedodá!“

Armando: „A co tedy navrhujete?“

Betty: „Doktore, vy s ní máte odletět zítra do zahraničí  a strávíte tam spolu nějakou dobu, budete na ni mít čas. Myslím, že bude nejlepší, když jí dáte ještě šanci. Když si dáte šanci oba dva!“

Armando je zděšený a zároveň udivený Bettyinou nesobeckostí.

Armando: „Co mi to proboha říkáte? Tohle opravdu chcete? Podívejte se mi do očí! Tohle je to co chcete? (znovu mu začne zvonit telefon) Už zase ten mobil!“

Betty: „Pane, jestli je to zase paní Marcela, tak já…

Armando: „Ne, ne, to je Mario!“

Betty: „…nechci slyšet co si říkáte! Prosím vás, zastavte, zastavte!“

Armando: „Je to Mario! Uklidněte se, prosím vás, to je Mario, Beatriz! (vyčítavě se na Betty zadívá a zvedá Mariovi telefon) Haló?“

Mario: „Haló, tak jak to jde?“ (Mario sedí v baru. Spolu s ním je tam nějaká slečna).

Armando: „Právě jsme odjeli z muzea. S Betty!“

Mario: „To je dobře! Zdá se, že se nám věci pohnuly z místa, že už je to lepší.“

Armando: „No, jak se to vezme. Marcela přijela do muzea. Ne, ne, nesetkal jsem se s ní!“

Mario: „To vypadá, že v tom pronásledování přitvrdila!“

Armando: „Ano! To já vím!“

Mario: „A kam máte namířeno?“

Armando: „Abych se přiznal, tak ani nevím!“

Mario: „Ty jsi nervózní!? Vy se tam hádáte, nebo co?“

Armando: „Aha?“

Mario: „A Marcela je v tom muzeu?“

Armando: „Aha?“

Mario: „Tak to si ale dávej moc velký pozor, kam s Betty půjdeš! Jestli je Marcela venku a hraje si na detektiva, tak se s ní prosím tě neukazuj na žádném veřejném místě. Je to riskantní! Hele a ani s ní nechoď do hotelu, možná tě v nich bude shánět, rozumíš?! Chlape a vyvaruj se teď dalších představení na veřejnosti, prosím tě!“

Armando: „No a co radíš?“

Mario: „No, věděl bych o jednom diskrétním místě … a tím je můj byt! Sice ho nerad půjčuji na takové hrozné věci, ale nezbývá mi nic jiného! Takže, něco si vymysli a vezmi tam Betty. Buď klidný! Já zavolám na vrátnici, aby ti dali klíče a pustili tě tam!“

Armando: „Nevím, jestli se mi jí k tomu podaří přesvědčit! Ale co ty, kde budeš ty?“

Mario: „Buď v klidu! Dneska domů nepůjdu. Uvidím jestli mi dneska někdo poskytne útočiště. Mě, ubohému bezdomovci!“ (zadívá se na slečnu a začne se s ní líbat)

Armando: „Dobře, dobře, tak uděláme jednu věc. Já, hned teď, Mario, odvezu Beatriz do domu jejích rodičů. A hned potom přijedu za tebou. A neboj se, ano? TO POŘÁD PLATÍ! Udělej to tak, jak jsi říkal. Děkuju. Přesně tak!“

Mario: „Výborně, výborně. Mluvíš jako dokonalý profesionál. Počkej, počkej! Nepokládej to ještě! Armando, byl bych rád, kdybys pochopil jednu věc. Předtím než zítra odletíš ze země, musíš tuhle záležitost moc dobře ošetřit. Hm. Je možné, že až se vrátíš, žádný podnik nebude!“

Armando: „Pokusím se o to!“ (položí telefon a pokračuje v jízdě)

Betty: „Kam jedete, doktore? Tudy se nejede ke mně domů!“

Armando: „Vím, že tudy se nejede k vám domů. Vy opravdu chcete abych vás odvezl domů?!“

Betty: „Pane doktore, já myslím, že to bude nejlepší!“

(Armando naštvaně zatáhne za ruční brzdu a zastaví auto)

Armando: „Takže vy si přejete, abych vás odvezl domů? (praští do volantu) No do háje! Do háje! Beatriz, jediná věc, kterou chci je být teď s vámi. Zítra odlétám, víte to? Jel jsem dneska do toho muzea jenom a pouze pro to, abych vás viděl! Abych vás cítil a abych mohl být s vámi! Když se tam objevila Marcela, tak jsem riskoval život! V podstatě riskuju i v tuhle chvíli! Všechno jsem udělal jenom, abych vám mohl říct, že jste pro mě důležitější než jakákoliv jiná žena. Že jste důležitější než Adriana Arboledová i než Marcela! NEŽ VŠECHNY! A jediné, co mi na to řeknete je, že mám s Marcelou odjet do Palm Beach! Že s ní mám prožít něco jako nádherné líbánky a zase se s ní sblížit! TOHLE CHCETE? Dobře, tak já vás hned teď odvezu domů! Protože VY mě to neustále žádáte. MARNÁ SNAHA!“ (rozčilený Armando se chce znovu rozjet, pouští ruční brzdu, ale Betty ho zastaví)

Betty: „Doktore, počkejte! Doktore odpusťte! (má slzy v očích) Odpusťte mi to, prosím vás! (Armando znovu zatáhne za ruční brzdu) Odpusťte mi to! A byla bych moc ráda, kdybyste pochopil že, to co se stalo s Adrianou Arboledovou a teď navíc ta hádka s paní Marcelou! Pro mě to není snadné! Ubíjí mě to, pane doktore! Já nevím co mám dělat, nevím ani, jak se mám chovat! Ale myslím si, že se chovám strašně špatně!

Armando: „A, chcete se mnou být, nebo ne?“ (ptá se s nejistotou v hlase)

Betty: „Jistě že chci! Ano pane, jistěže chci! (začíná ho hladit po tváři) Nic na světě nechci tak, jako tohle! Ale vy zítra odjíždíte a já bez vás nebudu úplná, pane doktore! A to, že tady se mnou zítra nebudete, pro mě bude moc těžké!“

Armando: „Betty, Betty! Nikdo neříkal, že to bude lehké. (chytne ji něžně za bradu) Oba dva jsme věděli, že tahle cesta bude pro nás velmi trnitá. Ale víte co? I vy mě budete hrozně moc scházet! Bude se mi po vás stýskat! Betty!!

Betty: „Pane doktore!“

Armando: „Betty! (něžně ji políbí) Beatriz, bude lepší, když odjedeme. Mohli by nás tady vidět spolu!“

Betty: „Ano, pane doktore! Pojedeme někam jinam! Určitě je tady někde nějaký bar nebo, nebo restaurace.“

Armando: „Ne, ne! To ne, nemůžeme jít do žádného baru ani do restaurace. Nezapomeňte, že Marcela je paranoidní a bude nás hledat po celém městě!“

Betty: „Dobře a kam tedy půjdeme?“

Armando: „No, mohli bychom jet do Mariova bytu!“

Betty: „Cože?! Co vás to napadá, pane? A co si pan Mario pomyslí? To ne! Kromě toho jste mi slíbil, že ON se vůbec nikdy nic nedozví!“

Armando: „Ale on se nic nedozví! To ne! Mario se totiž nedozví vůbec nic. Když mi volal, tak sem mu řekl, že vás teď odvezu domů, a že potom mám ještě jednu schůzku. A on mi jednoduše nabídl, že mi půjčí byt. Mario mi řekl, že mi s radostí nechá klíče u vrátného, a že tam můžu jít! Takže tam můžeme spolu jet, a já vás ujišťuju, že není důvod, aby se to někdo dozvěděl. …… No dobře, mohli bychom taky jet do mého bytu, ale to není právě vhodné místo, Beatriz! To bude první místo, kde mě bude hledat Marcela. (Armando trochu znejistí). Já vlastně nevím, co chcete dělat vy? Jestli chcete, tak já vás odvezu domů. (otočí se k Betty a v očích má nejistotu) Tak co?“

Betty: „Pane doktore, pojedeme kam budete chtít!“

Armando: „Vy jste kouzelná, Beatriz, vážně! (líbají se a poté odjíždějí)

V muzeu zatím pokračuje výstava. Marcela s Patricií nemohou odejít dříve než skončí. Patricie prohlásí, že se jí líbí všechny Picassovy obrazy, a že moc ráda půjde na další výstavu, kde bude ukazovat svá nová díla. Na to jí Katalina odvětí, že už dávno umřel. Patricie je zděšená, protože jí o tom nikdo nic neřekl. Lituje Picassa, že umřel v tichosti, že o jeho smrti nikdo nevěděl. Hugo jen nadhodí, že to věděla celá zeměkoule. Marcela je zděšená její hloupostí. Všichni ostatní se výborně baví.

Klub ošklivek a Freddy s Wilsonem se sejdou před muzeem v bufetu na malé svačince. Aura Maria a Freddy se opět snaží vzájemně provokovat, až Sandra ztratí trpělivost a přikáže Freddymu, aby Auru Mariu odvezl do té restaurace, kde má mít fingovanou schůzku. Freddy se nejdříve ošívá, ale nakonec souhlasí.  Celý klub je šťastný, protože doufá, že se konečně usmíří. Betty a Armando zatím přijíždějí do garáže. Betty je nesvá a zažije krušnou chvilku, když se vrátný ve vestibulu k Armandovi chová důvěrně a naznačuje, že tam Armando za podobným účelem chodí dost často.

Vstoupí do Mariova bytu.

Armando: „Tak běžte dál, Beatriz! Tak.“ (zavírá dveře od bytu)

Betty: „Asi sem chodíte často, že pane?“

Armando: „Ale ne! Tedy jistě, je to byt mého nejlepšího přítele Maria Calderona. Takže sem musím chodit.“ (Armando je nesvůj)

Betty: „Ano jistě! Chodíte k němu na návštěvy a chodíte k němu sám, že? Nebo spíše ne tak úplně sám.“

Armando: „Ano, mockrát jsem tu byl i s doprovodem. To jistě, ale už je to hodně dlouho, co jsem tady byl!“

Betty: „A kdy přijde pan Mario?“

Armando: „Dneska tady spát nebude, Beatriz!“ (řekne potichu, ale důrazně)

Betty: „Hm! Ovšem, vy máte svou šifru. Předpokládám, že když sem přijdete vy, tak on sem nepůjde!“

Armando raději chce změnit téma a odchází. „Něco k pití?“ Vyndává z baru whisky a dvě sklenky.

Betty: „Má tady jahodový džus?“

Armando: „Jahodový džus? Můžeme to zkusit. Je tady mandarinkový džus.“ (volá z kuchyně)

Betty: „Ano, může být, pane.“

Armando jej přináší. „Dáte si k tomu vodku?“

Betty: „Ne, nechci pít alkohol, děkuji!“

Armando: „No tak, to já si dám jednu. Jednu whisky! Je to moje dnešní první whisky, Beatriz. A poslední!“

Betty: „Mohla bych si zavolat, pane? Musím zavolat tatínkovi, má o mě starost.“

Armando: „Ano, ano, jistě… je tamhle“

Betty volá otci, kterému se nelíbí, že ještě není doma. Betty se zmíní o tom, kde je a s kým. Zároveň řekne, že je s nimi i Mario Calderon. Otci se to moc nelíbí. Armando se zaujetím poslouchá. Betty končí hovor tím, že ji pan Armando později odveze domů.

Betty:  „Je mi líto, pane Armando, ale musela jsem říct, že jsem tady i s panem Mariem Calderonem. Jinak by si o mě tatínek dělal starosti. Ono by mu to vadilo.“

Armando: „Nemusíte mi vůbec nic vysvětlovat, Beatriz! Já vím, že váš tatínek má o vás starost. To přeci není vůbec žádný problém.“

Betty: „Hm! Stará se o mě, jako bych byla nějaká královna krásy. Ha ha. Jako bych byla nějaká supermodelka, jeho dcera. Ha ha!“

Armando: „No, každopádně si myslím, že jeho dcera je velmi, velmi zvláštní. A dobře dělá, že se o vás stará, tak jak se stará, Beatriz!“

Betty: „To je tím, že se na mě díváte jinýma očima!“

Armando: „Ne! Ne, ne, to neříkejte, Beatriz! Tak to přece není! Vzpomeňte si na to, co vám říkám. Že jste žena, kterou muž musí objevit!“

Betty: „Prosím vás, pane doktore! Nemluvte zase o mé inteligenci a mojí loajalitě. A o dalších ctnostech, o kterých jste mluvil naposledy!“

Armando: „Beatriz, to ale není výmysl. To je jedna z opravdových pravd. Každý má nějaké jiné ctnosti. A k vám prostě patří tyhle ty!“

Betty: „No a právě kvůli těmhle ctnostem, kvůli té zvláštnosti bude pan Mario vědět, že jsem tu byla!“

Armando: „Ne, ne! Počkejte! Teď vás nechápu! Proč?“

Betty: „Vrátný mu řekne, že jste byl v jeho bytě s nějakou ženou. A on bude hned vědět, že jsem to byla já!“

Armando: „Já  vím, že se vám nelíbí ty řeči, které vrátný vedl, když jsme sem přišli. Ty hloupé řeči o tom, že sem vždycky chodím v dobré společnosti, a  tak podobně. Víte, svým způsobem to opravdu může znít jako pravda. Ale není! Protože já jsem tu už moc dlouho s nikým nebyl! A kromě toho, vy jste pro toho vrátného prostě jen další žena.“

Betty: „Ne! To není pravda! Vy jste nepřišel jenom s nějakou další ženou!“

Armando: „Ne, ne. Nevykládejte si to zle. Nevykládejte si to zle. Tak jsem to nemyslel. Ale, samozřejmě, že pro mě vy jste zvláštní! Ale pro toho vrátného jste jen další žena.“

Betty: „No přesně tak! A proto, až se ho pan Mario zeptá s kým jste tady byl…“

Armando: „Ne, ne! Mario se ho na nic ptát nebude!“

Betty: „Přece ho oba dva dobře známe, pane!“

Armando: „No, to ano. Ale ten vrátný stejně nezná vaše jméno.“

Armando Betty udiveně poslouchá.

Betty: „To ani není třeba! Až se ho pan Mario zeptá, jak vypadala ta žena, se kterou jste sem přišel, tak mu to dojde! Kdyby ten popis odpovídal nějaké vysoké blondýně a nebo brunetě s plnými tvary, nebo nějaké, nějaké jiné trochu atraktivní ženě, tak by pan Mario nevěděl o koho se jednalo. Musel by ten popis porovnat s fotografiemi modelek, které má ve svém počítači. Víte, nemyslím si totiž, že bych se shodovala s nějakou z těch žen. Když mě mu popíše, tak si pan Mario hned řekne, že jste tady byl Betty!“

Armando: „Ne, ne, to ne! To není pravda, Beatriz! To neříkejte!“

Betty: „Kolik ošklivých žen už jste si do tohoto bytu přivedl?“

(Armando je bezradný). „Vůbec není nutné, abychom se bavili takovýmto způsobem, Beatriz!“ (Armando si uvědomuje, jak citlivá je Betty a kolik bolesti ji stojí mu to povědět).

Betty: „Žádnou, doktore, žádnou! Protože, vy byste nikdy po svém boku ošklivou ženu neměl. Já jsem první a taky poslední ve vašem životě. Já vím, že tahle epizoda bude ve vašem životě v závorkách! Bude to jen nehoda. Dříve nebo později se budete muset vrátit k normálnímu životu. A když si nevezmete paní Marcelu, tak se jistě objeví nějaká jiná krásná žena. Žena na stejné úrovni, na jaké jste vy!“

(Armando si sundává brýle a sedne si zády k ní. Je zničený). „Beatriz, to neříkejte! Ano?! Neříkejte to!“

Betty: „Prosím, pane doktore! Buďme upřímní! Asi žádný muž nesní o tom, že se ožení s ošklivou ženou. A že s ní stráví celý život, že s ní bude mít trvalý a vážný vztah!“

Armando začíná být naštvaný. „Ale, tohle je vážný vztah, Beatriz!“

Betty: „Ale vy sám dobře víte, že takový vztah nikam nepovede. Nikdy by jste se nemohl se mnou ukázat na veřejnosti. Vaše rodina by to nedovolila, pane. Byl by to skandál! Mohl by jste přijít o podnik. Mohli by, mohli by vás vydědit! Kromě toho moc dobře víte, že já ani nejsem vhodná žena pro vás!“

Armando: „Betty, já vás vážně prosím! Přestaňte takhle mluvit! Prosím vás!“

Betty: „Ale je to tak, pane! Dobře jsem si to uvědomila v souvislosti s Adrianou Arboledovou, pane. Vy přeci sníte o ní! Nebo alespoň o takové ženě jako je ona. Jak říkají holky z klubu: dobře se vám s ní hraje! Sluší vám to spolu! To je ta správná žena pro vás, doktore!“

Armando se na Betty udiveně podívá. „Už dost! Beatriz, přestaňte říkat takové věci, prosím vás! Už jsem vám vysvětlil, to co se stalo s Adrianou. Nemluvte už o tom, ano?“ (Je opět rozčilený).

Betty: „Pane, já se necítím dobře. Bude lepší, když pojedu domů.“ (Odchází a Armando se ji snaží zastavit).

Armando: „Ne, ne! Vy přece nemůžete odejít!“

Betty: „Pane doktore, vy musíte jít taky. Paní Marcela už na vás čeká! Já si vezmu taxi. Promluvíme si zítra!“

Armando: „Ne, zítra si nepromluvíme. Vy zůstanete tady! Přece neodejdete!“

Betty: „Pane, prosím vás! Mě tohle všechno moc vadí! Vadí mi to, že na vás někdo čeká. Vadí mi, že jsem v bytě, kde jste předtím byl s mnoha jinými ženami!“

(Potlačovaný cit, který chová Armando k Betty se prodere na povrch, vezme ji do náruče a šeptá jí) „…ale žádná nebyla taková jako jste vy!“

Betty: „Žádná nebyla tak ošklivá, jako já!“

Armando políbí Betty na čelo. „Žádná tak osobitá (políbí ji na spánek), žádná tak sladká (políbí ji na ucho), žádná taková (políbí ji na ústa), aby ve mě vzbuzovala to (políbí ji znovu na čelo), co vzbuzujete vy!“

Betty: „Tohle je pro mě hrozné, pane!“

(Armando Betty objímá). „Ale proč? Proč?“ (Začnou se líbat. Betty jej objímá).

Betty: „Protože vás miluji, pane. Miluju vás! Ale mám strach, mám strach pane, mám strach z toho, co by se mohlo stát. Mám strach z toho, že se budu trápit, mám strach, že vás ztratím. Ale mám strach i z toho, že spolu budeme dál!“

Armando: „Beatriz, podívejte se na mě! Nemusíte mít strach z ničeho. Vůbec ne!“ (Znovu se líbají).

Betty: „Tolik vás miluju, pane! Miluju!“

Armando: „I já vás! I já vás miluju!“

Znovu se začnou vášnivě líbat a Armando směřuje s Betty k sofa. Cestou se začínají zbavovat nepotřebných věcí. Na sofa se zbavují i oblečení a začnou se milovat. Pro Armanda to však už přestává být „jen povinnost!“